Prérií i pralesem

25.10.2023

Divoká USA

Zápisky z toulek prériemi, horami, kaňony a pralesy v národních parcích USA. (Od 16.8.23 do 1.10.23)


Ze Seattle do San Franciska

Na samém začátku výpravy je vždy trochu nervozity.

Oknem letadla vidíme rozsáhlou, kopcovitou a zalesněnou divočinu bez obydlí. Že nás čeká divočina už na letišti, nemáme ještě tušení. Pár otázek vstupního pohovoru, otisky všech prstů a fotka obličeje. Rychlá akce. Vízum máme z internetového systému. Sice mám stažené mapy oblastí, kudy pojedeme, ale přesto chci být na netu i kvůli podnikání. Sháníme datovou sim-kartu do cestovního modemu a taky jednu do mobilu, pro případ nouze. Chyba. Celé letiště propátráváme a vyptáváme se, ale nic. Mezitím přiletěla další letadla a na autobusy, které pendlují od letiště k půjčovnám aut a zpět, je kilometr fronta. To nám moc nevychází a po dlouhém letu přichází i nervozita. Normálka. Černoch v Budget půjčovně je úplně mimo a my z něj také. Jeho English je tak trochu jako hantec a moc si nerozumíme. Později zjišťujeme, že nám napsal tři různé datumy vrácení auta a způsobil tak nemalé problémy. SUV Honda Civic CR-V je samozřejmě automat, ale chvíli mi bude trvat zjistit, co všechno umí a kde, co má. Cestu do hotelu si komplikujeme sháněním simky, ale kde nic, tu nic. Alespoň si kupujeme pivko. Co nás překvapuje hned na začátku je, že lidé jsou zde ochotni hned pomoci a s úsměvem. Také se ptají odkud jsme a kam jedeme a celkově na nás působí dojmem, že jsou spokojení a rádi na světě. Znatelný rozdíl proti Česku. Po dlouhém přemisťování z domova sem, se dorážíme pár pivky a divoké sny jsou pokračování několika sci-fi shlédnutých při letu.

Dnes děláme nákup na začátek našeho outdoorového výletu po národních parcích USA. Coleman plynový vařič, jídlo, pití a dokonce i slabá tvrdší molitanová matrace. Máme sice nafukovací, ale vyzkoušíme. Simky už jsou v modemu i v mobilu, ale že jsou zbytečné zjistíme až později. Nicméně stály celkem 60 USD.


Silver springs camp je prales

Čtyři noci stanování na území medvědů a pum.

Začínáme a čeká nás dlouhé kempování, což není úplně nejpohodlnější záležitost. Ještěže nám veverky zkolaudovali bydlení. 

Veverky všech druhů nás budou provázet po celou dobu putování americkou přírodou.

Pár dnů bez signálu nám jen prospěje, ale stejně se jeden cítí trochu nejistě. Zásadou je nenechávat zbytky jídla volně, kvůli dobrému čichu medvědů i jiných predátorů. Stan je postaven a malý čipmunk přiskákal nebojácně omrknout vetřelce a situaci. Jasně že kvůli něčemu na zub. My jim říkáme čipman nebo burunduk, což je velmi podobná pruhovaná asijská veverka. Amíci ale celkem dbají na neporušení divoké přírody přikrmováním zvěře a tak s nimi držíme basu. Krmit zvěř je zakázáno a dokonce i dřevo na oheň v grilu se musí kupovat a nic nebrat z lesa, aby nedošlo k narušení biodiversity. Jakýkoliv odpad i zbytky jídla se musí separovat od přírody a ani hrnec od polévky se nesmí vypláchnout a vylít jinam, než do záchodové mísy, nebo dřezu, když je k dispozici. Pruhovaná veverka kolauduje i stan, než odskáče do křovin lesa. Je jich tady kolem plno a vyhání se navzájem z teritorií. Lítají po kmenech padlých stromů, které jim tvoří přirozené prolézačky a schovky. Ty žijící velikáni se tyčí do výšky nad námi. Sequoie a borovice úctyhodných rozměrů, ale mrňousové proti těm, co teprve uvidíme. Šumění nedaleké White river dokresluje atmosféru. Unáší světlý kal erodujících asi vápenatých hornin a tak nejspíš vznikl i její název. Medvěd černý i puma, neboli horský lev, tady mají neprostupný nekonečný prales jako domov. Nějaký čas les a hory budeme sdílet s nimi ve stanu i na trailech a veverky nás budou provázet spolu s krkavci po celý 46 denní pobyt ve státech. Celou dobu také bude šance na setkání s medvědem a to i v malých městech, protože popelnice s odpadky jsou pro ně švédským stolem, pokud nejsou ocelové a zajištěné. Proto na traily, ale i do stanu, máme oba grizzly spray a budeme ho mít u sebe i v noci při cestě na záchod. Je nezvyklé horko na zdejší nadmořskou výšku a tak jdeme jen na lehko na krátký výlet podél bílé řeky pod ledovcem na vrcholu Mount Rainier. Žádný medvěd, ani wapiti nám cestu nezkřížil, tak se vracíme a program pokračuje grilováním klobásek a popíjením pivka. I whisky se objevila v našich zásobách. V 10 jdeme na kutě a zvyknout si po letech opět na spacák nebude jednoduché. V Česku už je 6 ráno, tak spíme hned.


Činná sopka s bílou čepicí

Výšlap na Mount Rainier si užijeme z obou stran sopky.

V pět ráno, ještě za tmy, se vypravujeme do národního parku Mount Reinier se sopkou stejného jména. Povolená rychlost se v národních parcích pohybuje od 45 do 20 mil za hodinu podle stavu serpentin a také zvětralé skály tady dost padají na vozovku. Asi je větší pravděpodobnost, že nás zabije balvan, než medvěd, nebo puma. Rangers ještě spí, tak projíždíme do parku branou bez kontroly. Přetrvávající únava z letu a časového posunu nám dopřává jen 4 míle horského hikingu a máme dost, takže na sebe přestaneme mžourat a jdeme dát odpolední chrupku do stanu. Dnes je větrno a nesmí se grilovat, abychom nezapálili prales. Ke slovu přichází plynový vařič Coleman a klobásky na pánvičce jdou k pivku také. Ještě panáka kanadské whisky a upadáme ve stanu do bezvědomí.

Zalesněné hory a všude jezera, to je součástí parku Mont Rainier. Ideální prostředí pro medvědy.


Chlupatá borůvka a palačinky s jahodami

Blízká setkání s divokými zvířaty jsou někdy dávkami adrenalinu.

Blízké setkání s medvědem černým, baribalem, je po pouhých dvou dnech v divočině skoro zázrak. 

Dostal od nás jméno Chlupatá borůvka.

Káravě se mi zahleděl do očí kvůli porušení bezpečné vzdálenosti, ale už se zas věnuje česání borůvek. A umí to. Citlivým dlouhým jazykem stáhne bobule a listy zůstávají netknuté. Usoudil, že borůvky budou určitě chutnější, než nějaký důchodce a dál se pase. Medvěd černý – baribal – je od nás jen 5 metrů a ví, že jsme jen trapní čumilové, takže to neřeší. Dáváme mu jméno Borůvka. Zůstáváme s ním, než nám zmizí v křoví a ještě chvíli se pak potloukáme kolem jezera, v němž se zrcadlí monument sopky a podle čehož má i název: Reflection lake. Borůvka už vše spásl a šel se krmit o kus dál. My také pokračujeme. Dnes polezeme do kopce z druhé strany sopky Mount Rainier, než včera. Jmenuje se to tam Paradise Area, tak uvidíme. Na parkovišti si ještě vaříme čaj a dáme něco na zub k snídani, protože jsme se s tím nechtěli zdržovat v kempu. Dva kolibříci bojují o květy a jejich nektar kousek od nás a nad námi se skví bílá čepice ledovce na vrcholu sopky. Dvě starší usměvavé dámy mají hned dvouvařič a k našemu údivu si tady venku na parkovišti připravují ke snídani palačinky s jogurtem a jahodami. Trumfujeme kávou, ale je to slabé. Na palačinky nestačíme. Ještě nás fotí a my je, trochu s nimi pokecáme a už se chystáme na výšlap. Babky šlapou se šťastným úsměvem. 


Marmot je americký svišť.


Marmots – místní svišti – hvízdavě komunikují z kopce na kopec a tak si také občas hvízdnu, ale zmátne je to jen na chvíli. Čipmani jsou na každém kroku a občas tajně něco dostanou. Svišti jsou všímaví a tak se přibližují také na dosah. Jsou velikosti větší kočky domácí a jejich hlodáky mohou způsobit pěkný šrám. Jeden se Stáni téměř dotýká, ale když nic nedostal, sune se k dalším výletníkům. Na zpáteční cestě ještě zapátráme kolem jezera po chlupaté Borůvce a pokračujeme do Silver Springs Campground.


Naříkající černoška

Pro obrovskou černošku jsem tak malý, že mi říká baby.

Černoška, řádný kolos, stojí v pokladně a stěžuje si hlasitě, jak je přepracovaná, ale neztrácí při tom úsměv na tváři. Asi sama sebe nebere tak vážně. Vracím se ke druhému dni od příletu, když nakupujeme v supermarketu zásoby a potřeby na kempování. Když jsme na řadě a něco řešíme, říká mi baby. Odpovídám, že jsem skoro sedmdesátileté baby a dík za kompliment. Chechtá se jako blázen, až se celá třese a hned jde vše jak po másle. 


Ledový životabudič

Bílá řeka teče z hor a na těch stále pomalu tají ledovce, než je zima doplní.

Dnešek ještě neskončil a Tullamore čeká. Jdeme se opláchnout do ledovcové říčky, protože jiná možnost není a zažíváme skutečný šok. Je to ale ledový životabudič, co stimuluje všechny orgány v těle ke snaze přežít. Stmívá se a pivo Stella mě vrací do normálu po náročném dni. Legrační chipmuns už spí a protože je bezvětří, repelent je nutností. Všude kolem pobíhají světlušky. Čelovky,  čelové svítilny, jsou jednou z nejdůležitějších částí naší výbavy do kempu. Bez nich bychom nenašli ani otvírák na pivo.

Všechna ta jezera tady jsou z roztátého sněhu a ledu, který ale stále ještě pomalu taje a ochlazuje přítoky.


Smrtelná únava

Přestože nás koupel v ledovcovém jezeru osvěžila, usínám a navíc v nevhodnou chvíli.

Branch lake je příjemným osvěžením při horském trailu.

U Reflektion Lakes si vaříme čaj a marně čekáme na chlupatou Borůvku, protože v borůvčí už není ani bobulka. Tak jdeme do kopců. Jak jinak. U jezera Branch, kousek před Snow lake, nás inspiruje mladý amík. Jezero je přímo pod Mount Rainier, ale amík jde do trenek a hup do vody. Odraz majestátní sopky s ledovcovou čepicí se na hladině krabatí nevolí, nad takovou opovážlivostí. To nemohu nechat bez odezvy a k pobavení amíka skáču do studené vody, která je však stojatá, takže sluncem trochu ohřátá alespoň, aby nezamrzla. Amík dává palec nahoru a Stáňa mě střídá. Života budič opět funguje. Za nedlouho je ale situace opačná, téměř smrtelná. Nebezpečím však není šelma, ale únava z časového posunu, který si vybírá svou daň. Monotónnost jízdy bez nutnosti řazení a čas odpovídající domácí chrupce v křesílku. "Pozor!" křičí Stáňa a já se probouzím za volantem jedoucího SUV a šikmo v protisměru mířím k propasti ve světlech protijedoucího auta. Šoky jsou prostě různého druhu. Mikro-spánek je sviňa. Stalo se mi to poprvé a málem naposled. Naštěstí mám Stáňu. Musíme si ještě dojet do města pro benzín a funguje to tady s placením předem. Odhaduji množství galonů, ale přeplácím. Nic se neděje. Mladý pumpař mi vrací peníze na kartu s úsměvem a vůbec se mi věnuje, že se cítím jako VIP. Šumění White River je přírodní kulisou a Stella není špatné pivo. Zítra balíme. Čekají nás další místa.


Grizzly nás vidí a teče mi červená

Čeká nás divočina bez signálu a bez lidí na pár dnů.

Cestou ze Silver Springs se stavujeme v městečku George ve státu Washington, které je asi hlavním městem zastydlých hippies. Stánek s levným mexickým jídlem je přitahuje, jak lampa můry. Nicméně jídlo je skvělé. Pokračujeme. Vítá nás stát Idaho, jehož cíp přejíždíme do Montany, země medvědů Grizzly, která bude na čas naším domovem.

Přehlídka tahačů na parkovišti u pumpy. 

Hispánci mají levný chutný fastfood a vystřídalo se tady dost hippies mimo jiné.

Zámek od stopadesátileté lovecké chaty je na kód. Chata je udržována v původním stavu a stojí v divočině. Žádná tekoucí voda, žádná elektřina, ale plynový vařič a světla nás trochu přibližují k civilizaci, od níž jsme asi 30 a od signálu tak 90 mil. V okolí chaty nacházíme medvědí stopy. Asi proto je tu stále obsazeno. 😊   Tady bude veselo. V grilovací skruži už hoří oheň a nedaleká průzračná Nevada Creek šumí spolu s lesem. Dřevorubecká sekera štípe špalky skoro sama, až na jeden, z něhož díky nepoddajnému suku odlétl kus a už krvácí kloub mého palce. Grizzly to určitě vidí a olizuje se. Jsme uprostřed hustého pralesa, je slunečno a kolem poletující kobylky vydávají při letu cvakavé zvuky. V místní knize hostů čteme o medvědí návštěvě oknem do chaty a hned se rozhlížíme. Maso je na grilu a musí být neodolatelným lákadlem. Ráno kontroluji foto-past, ale vizita se nekonala. Jdeme na průzkum. Prales je neprostupný a stezka za chvíli končí. Cvakavé zvuky kobylek se ozývají ze všech stran, jak vyskočí a popolétnou, až to působí dojmem, že se něco blíží. Jsou tady po okolí s námi wapiti, losi, medvědi a spousta veverek. Nevada Creek Trail je plán B. Laně wapiti dvounohé vetřelce nedůvěřivě sledují z dálky a nás čeká dobrovolná ledová lázeň ve zmíněné říčce. Siesta v chatě je ok. Slyšíme šmejdit myši, ale medvěd nikde, i když máme okna otevřená, jako přímou pozvánku na naše zásoby. Na noc však bytelné okenice opět zavřeme. Nechci se probudit s jazykem medvěda na tváři. Teď však opět praská oheň a ze stmívajícího se pralesa se ozývají zvuky, jejichž původce nedovedeme určit. Třeba se ukáže.

Jsme v teritoriu medvěda černého a medvěd grizzly se v okolí také vyskytuje. Lidé nikoliv.

Stopadesátiletá chata traperů je ve skvělém stavu. Čtyři dny nepotkáme živáčka. Žádná voda, elektřina nebo signál.


Ďábel rohatý

Černý démon jen zabloudil na území grizzlyho.

Sedíme na padlém kmeni a vychutnáváme si ranní kávu, zatímco nás rozčilená veverka shora usilovně bombarduje šiškami. "Medvěd!" Nejen, že mi Stáňa vždycky zařve přímo do ucha, ale ještě na mě pokaždé skočí. Asi nemám slabé srdce, ale svěrače by selhat mohly. Černý ďábel je rohatý. Kouká na nás nedůvěřivě, ale po chvilce se klidně pase a naše aktivity ignoruje. Černá kráva se zatoulala a není sama, jak po chvíli zjišťujeme. Blokují nám cestu a tak volím osvědčenou metodu, přestože nemusí vždy vyjít. Rozbíhám se náhle proti nim a stádo volí ústup. Přeci jen jsou daleko od domova na cizím území, tak proč riskovat. Ohlodané kosti a páteř wapiti jsou dostatečným důkazem o přítomnosti šelmy. Grizzly mají velké teritorium a často se překrývá s oblastmi obývanými baribaly. Jsme v zalesněných horách a grizzly spraye máme odjištěné. Útok ze zálohy bývá rychlý. Ten, co nebude napaden, má za úkol fouknout pepřák do medvědího čumáku, který je ještě desetkrát citlivější, než psí. Už teď je mi ho líto. Mobil napočítal 15 200 kroků v hornatém terénu a tak ledová voda Nevada Creek opět osvěží znavené poutníky. Nádhera. Ovšem spraye máme stále po ruce. Lidé tady viděli procházet a chladit se vodou grizzlyho v parných dnech, jako je ten dnešní. Ne všichni nebezpeční tvorové musí být obrovští. Malý had se snaží zmizet z místa, které se mu ještě před chvílí zdálo být tak bezpečné. Než jsem ten špalek zvedl. Oheň v setmělém pralese má zvláštní moc. Prostě pohoda.

Překvapení bylo oboustranné, ale had se víc bojí o život.


Sůl nad zlato

Hmyz má nedostatek soli v těchto místech a tak je vhodný i lidský pot.

Můj pot je lákadlem pro hmyz. Asi tady nemá sůl a tak si na mě občas přijde doplnit minerály i motýl.

Hmyz je tady zvláštní. Vše si na nás sedá. Nejen komáři a mouchy, ale i motýli a brouci. Náš pot je to, co je zajímá. Sůl. Jen malý popleta tesařík přistál na mých slipech a má v plánu se jimi přežrat. Nechávám ho pracovat a když odlétá, vidím jeho dílo. Vykousal klikaté pěšinky v bavlně a ani modré barvivo ho nezastavilo v činnosti. Jestli mu chutnalo, přiletí zas. Poslední den na chatě Nevada creek dochází k brodění potokem a protože je rosa, jsme stejně mokří po pás, jak se prodíráme rostlinstvem. Stáňa opět, jako zkušený stopař, zkoumá čerstvé medvědí hovno a dochází i na očichání. Říkám jí, že je nejlepší hovnolog, co znám. Možná nás grizzly při své siestě sleduje pobaveně z úkrytu. Za čtyři dny ani živáčka. Jsme tady jediní zástupci svého druhu široko daleko.

Grizzlyho exkrement je pro motýly švédský stůl. Na mě si pak sednou pro trochu soli z potu.


US Guard station, Beaver Creek

Traily pralesem, koupele v ledovém potoce, losice a hříbky.

Stará chata strážců přírody dnes slouží k rekreaci dobrodruhům, jako jsme my. Nesmí nám vadit myši, ani veverky.

Míjíme opět nekonečné pláně a kopce rančů na cestě do další chatky v divočině. Dáváme si kafe a zákusek, vyřizuji maily, protože signál je jen ve větší zástavbě, nakupujeme zásoby a po sedmi hodinách kódem odemykáme trochu menší chatku s palandou a myšinci, o třídu horší, než předchozí, ale lepší, než stan i když je suchý záchod asi 150 metrů od chaty a grizzly tady má také svůj rajón. Trochu riskujeme a ignorujeme zákaz vjezdu přímo k chatě kvůli sesuvu cesty přes říčku. Ráno opět vyrážíme na trail pralesem bahnitou stezkou a zmáčeni rosou. A pak je vidíme. Obrovské klobouky nelze přehlédnout, přestože se hříbky skrývají pod smrkovými větvemi, které u tohoto druhu smrku sahají až k zemi. Za chvíli jich máme plný batoh a už mám zakázáno se po houbách i jen podívat. Je to jasné, bude smáža. Vajíčka máme. 


Bobří hráz nás zaujala. Jak se zvíře mohlo naučit stavět promyšlené vodní dílo, aby si vytvořilo jezero pro svůj vodní hrad? Každý bobr tak tvoří, namáhavě a neustále, životní prostředí pro další druhy. Losi sem chodí spásat vodní trávu a občas trochu plaší vodní ptactvo. Kachny se ale u losů přiživují. Nacpaní smaženicí z hřibů pravých sotva dolezeme k potoku se umýt. Jiná možnost tady není. Včera bylo mokro, ale dnes bude oheň. Ten prostě k pobytu v divočině patří.

"Jelen řve na louce!" říká Stáňa. Padám z palandy a cestou dolů se málem omráčím o trám, už zase, ale pokračuji. Foťáky, grizzly spray a mažem. Je fuč. Tak to prostě je. Zvířata na nás nepočkají. Mají svůj program. Slunce nabíjí naše přístroje pomocí fotovoltaiky a zralé mango chutná skvěle. Smaženice ke snídani je opět výtečná. Myslíme si, že amíci nejsou houbaři. Čipmuni cvrlikají v lese, vážky si mísí geny za letu a my po kávě vyrážíme na další trail v grizzlyho revíru. Vidím pohyb ve výhledu mezi stromy u bobřího jezera. Pořádná samice losa a za ní další. Náhle se třetí objevuje přímo před námi. Asi dvě odrostlá mláďata. Samice stojí v travinách a kouká přímo na nás. Výhružně se přibližuje a já si vzpomínám na záběry, jak rozběsněná losí samice prohání prchajícího medvěda a snaží se ho zabít svými kopyty. Ta naše naštěstí upouští od pronásledování vetřelců a kluše do mokřadu. Adrenalin opadá a zážitek je skvělým začátkem dnešního výletu do hlubin pralesa. A opět pohyb. Tentokrát na druhé straně cesty. U lesa se pase laň. Jak dvě šelmy se k ní přibližujeme v momentech, kdy se pase. Jak zvedne hlavu, strneme uprostřed pohybu. Už jsme nedaleko, když nás překvapí. Dívá se na nás a pak jde blíž. Po té mizí v lese. Sentinel  Trail slouží především lovcům-traperům dostat se na nedostupná a na zvěř bohatá místa. Je to job pro místní rančery, kteří je doprovází a na koních nebo mulách jim vezou vybavení. Jednoho průvodce potkáváme. Jde zpět s koněm a mulou jménem Donky, aby se za týden, nebo dva, pro lovce a jejich kořist opět vydal na cestu. Ptáme se, zda jsme v teritoriu medvědů grizzly a okamžitě dostáváme kladnou odpověď. I on je vybavený sprayem a k tomu revolverem. Také satelitní mobil je samozřejmostí. Ještě se nás ptá, zda jsme viděli jeho kolegu, nebo možná konkurenci, ale neviděli. Jen stopy kopyt v blátivé části stezky. Pak si zamáváme a už ho kůň šikovně přenáší po kluzkých balvanech v řece. Dnes jsme našlapali 20 000 kroků, našli dva praváky a dva křemenáče. Obrovských hřibů smrkových si už nevšímáme a ani další jedlé houby nám nestojí za pohled. Plynový vařič Coleman uvádí do varu další houbové jídlo a Stáňa přidává ingredience. Voní to náramně. Jestli tahle laskomina nepřivábí grizzlyho, tak už nic. Po dobrém jídle přijde pivo Stella vhod a trochu whisky Black Velvet také neuškodí. Stužkonoska velikosti kolibříka přilétá sát nektar z bílých květů, které se rozvíjí, když slunce zapadá. V lese začíná noční serenáda, kde prim hraje hlučný hmyz. Cikády vržou a pískají, jak ložiska bez oleje. Dobrá ukolébavka, když do ní občas pronikne zvuk neidentifikovatelného velkého savce. 


Stužkonoska velikosti kolibříka přilétá každý podvečer.


Legendární vlčí údolí

Údolí Lamar známe z mnohých dokumentů o Yellowstone, tak tam půjdeme vyhlížet vlčí smečky.

Pravý král prérie. Mohutný bizon. Je nedaleko, ale zajímá ho jen pastva. Dospělí býci jsou nebezpeční samotáři.

Bobří hráz i losice jsou za námi a vracíme se ke stanování. Potkáváme vládce prérie, ale bizon nás ignoruje až ostentativně a klidně se dál pase. 

Jsme na místě, stan stojí a třetinky piva jsou nalité. V městečku West Yellowstone jsme koupili tzv. energetické svíčky a plechový kbelík slouží jako bezpečnostní opatření proti požáru ve stanu. Petrolejová svíčka už je v plecháči a vyhřívá stan. Na noc dáme jen parafínovou ve skle, aby nebyl zápach. Má být kolem nuly, tak se nabalíme a zapínáme i vnitřní tělesný ohřev pár loky whisky. Kosa byla, ale už je ráno a vyrážíme za vlky do údolí Lamar. Příběhy vlčích smeček z tohoto údolí už známe z dokumentů a tak doufáme v zázrak. Vlci jsou totiž abnormálně plaší a vidět je není běžné. 


Bizon blízko kempu.

Tito dva bizoni na dvou různých místech nás tolerují ve své blízkosti a nerušeně se pasou.


U kempu se pase mohutný bizon hned u cesty. Brzda, foťák a ven z auta, ale tak, aby se dalo skočit zpátky. Jsme mu u zadele a nestojíme mu ani za mrknutí, takže se žádná adrenalinové občerstvení nekoná a my pokračujeme. Ohromné zřídlo Mammoth Hot Springs páchne sirovodíkem a vytváří věky nánosy na kopci, z něhož stéká. Jelení flétna se ozývá z kopce za silnicí. Samec wapiti upozorňuje paroháče ze širokého okolí, že místní stádo laní s mláďaty je jeho harém. I laně spolu komunikují a dominantní laň už má dost toho samčího chvástání a odvádí stádo pryč od nadutce na vedlejší kopec. Ten chvíli vyjeveně civí, pak pohodí hlavou s mohutným parožím a následuje je. Opodál, u Albright Visitor Center, se jdeme podívat na osamělého býka wapiti, který je tady asi už nějaký čas místní raritou. Pase se na posekaném trávníku, protože tam raší čerstvé výhonky a ty jsou nejspíš šťavnatější. Je to běžný jev. I hroši v Jižní Africe ve městečku St. Lucia chodí večer na posekané plochy na pastvu, jak jsme mohli zblízka sledovat. Tady ale jelena stráží dvě rangers, aby se k němu turisté moc nepřibližovali a nebyli nabodnuti na parohy. 

Volání wapiti zní jako koncert pro flétny.


Jedeme dál. Řada aut u kraje silnice nás upozorňuje, že je tu něco k vidění. Skupinka vidlorohů se popásá nedaleko a daleko, na druhé straně silnice, dlí stádo bizonů. Vidloroh je nejrychlejší antilopa na světě. Rychlejší pozemské zvíře je jen gepard. Ještě pokecáme s psounem, co vykukuje z nory přímo na odpočívadle a půl hodiny si pak počkáme na semaforech kvůli odklízení závalu silnice. Odměnou nám je stádo bizonů v těsné blízkosti. Jsme venku z auta a bizoni se procházejí po silnici z jedné strany na druhou a zpátky. Prostě nemají na práci nic jiného, než přežvykovat a zevlovat. Řeka Lamar je také studená, ale koupel potřebujeme a tak nazí opatrně lezeme po kluzkých kamenech do ledové vody. Rybáři bičující pruty vodu za chůze nás trochu překvapili, ale možná víc sebe, tak odvrací zrak a dělají, jakoby nic. Vlci nikde, ale i tak to byl dobrý výlet. Na noc opět zapalujeme energetickou svíčku


Pod stanem bublá magma

Bizon přijde až ke stanu a zvedne nám stavidla adrenalinu.

Ani trail lesem a prérií porostlou voňavým pelyňkem, jejíž kulisou je panorama pohoří s ledovci na vrcholcích, kudy jdeme za jasné oblohy až k našemu zatím nejledovějšímu potoku, kde se prostě už z principu musíme ponořit, nás neaktivovala tak, jak další příhoda. Po nálezu ohlodaných bizoních kostí u říčky Indian Creek jsme očekávali spíš setkání s grizzlym. Jsme zpět v kempu Indian Creek a při následující události nám vystydly fazole i ham and eggs. Na výletu nám trochu vyhládlo a tak si vychutnáváme svou krmi, když pohyb opodál mezi stromy přiměje k pohybu i nás. Návštěvníci kempu touto dobou jsou ještě na výletech a trailech, takže je v táboře klídek, jak v hrobě a to je doba, kdy zvěř přichází. Rozvážným, těžkým, dunivým krokem k nám kráčí král prérie. Je v kohoutku vyšší, než já a zlobně pohazuje mohutnou hlavou. Ten bizon je obr i mezi svými. Stromky se ohýbají, jak jde a krvavé bělmo svědčí o jeho náladě, když po nás kouká se skloněnou hlavou a hrábne kopytem, až hlína odletí. Foťáky v rukou a stojíme nehnutě. Býk ještě zlostně frká a tluče rohy do stromků, až se třesou a třísky lítají. Když vidí, že nás dostatečně zastrašil, spokojeně pokračuje k říčce. Nebyl dál, než na jeden skok. Tak sedm metrů. Připisujeme si další velmi blízké setkání. Tahle dávka adrenalinu nám dnes vystačí až do večera.

Nevrlý bizon v kempu Indian Creek v Národním parku Yellowstone v USA.


 Jedeme se podívat na vodopády do Grand Canyon of the Yellowstone a zase dopravní zácpa. Tentokrát je viník rohatý. Bizon si kráčí po silnici mezi auty a všichni mají radost. Cestou se stavujeme u jezírek, co bublají, nebo jen páří. Každopádně jsou ohřátá, ale kachnám to nevadí a traviny už si zvykly. Vodopády jsou dva. Horní a spodní, ale oba tak mohutné, že vodní tříšť dává vzniknout stružkám ve skalách, které vrací vodu řece. Kaňon září barvami, je doslova malebný. Honda nás veze zpět, ale Stáňa všude vidí hřiby, tak zabočím na odpočívadlo. Je to něco nevídaného. Sotva vystoupíme z auta, čumí na nás dva krásní hříbci praví. Beru ještě dva hřiby smrkové, aby bylo na smaženici, ale ti letí do křoví když se koukneme o kus dál. Sen houbaře. Pole hřibů pravých, každý tak dvě kila. Můžeme vzít, jen kolik spotřebujeme. Krkavci nejsou hloupí a když vidí českého houbaře civět na obří hřiby, tuší, že by ho mohl trefit šlak a tak by zas bylo něco pro ně. Sledují nás bedlivě. Téměř celý Yellowstone se rozkládá na dvou obřích kalderách a pod slupkou země vře magma. Spodní voda tam dosahuje vysokého tlaku a teplot vyšších bodu varu, takže pára uniká průduchy, nebo v gejzírech vytlačuje vodu. Bojíme se zapíchnout stanové kolíky moc hluboko 😊. Každopádně hřiby ohřívané zespoda tady mocně prosperují.

Praváci z caldery. Radost houbařů.


Grizzly lake a gejzíry

Yellowstone je vlastně skořápka nad obrovskou sopkou.

Obranné spraye máme opět odjištěné, jako vždy, když jdeme územím medvědů grizzly. I jezero, kam míříme, je nazváno podle těch mohutných šelem. Už delší čas je krajina pokryta padlými ohořelými kmeny, protože nové borovice i smrky stačily vyrůst do výšky. Pár kopců a jsme tam. Stezka končí, ale víme, že má pokračovat. Naplavené kmeny v jezeru nám slouží jako vratký přechod. Čteme losí stopy, dáme mandarinky, banány, koupel a protože se grizzly neobjevil jdeme zpátky do kopců. Do tmy daleko, tak se podíváme na gejzíry s nabídkou bahenních koupelí v bílém bublajícím blátíčku. Mají drobnou nevýhodu. Už se nevynoříš. Ještěže se alespoň uvaříš. Že jich tady je, těch bublajících jezírek na vrcholcích podzemních průduchů od magmatu. Kolem těch vařících tůněk je ztvrdlá krusta, kterou podle stop a trusu chodí olizovat spárkatá zvěř i bizoni kvůli minerálům. Ale teprve až vypadnou turistické výpravy. Našlapali už jsme dost, asi tak 19 km podle krokoměru, tak hurá do potoka. Ohýnek, pivko a spacák.


Uplave nám stan?

Neprší nám často, ale když, tak pořádně.

Protože jsme si moc libovali v prosluněných dnech, tak dnes jedeme do deště. Campground Grand Village nás přivítal ochotným recepčním. Okamžitě chápe, že přijeli dva dežové z ČR a zpomaluje mluvu, za což mu hned děkuji, ale stejně v americké angličtině nerozumím skoro nic. Ptá se, zda máme sebou nějaké zvíře, tak ukazuji na Stáňu a ptám se, zda opice jsou povolené. Směje se a ukazuje: " Tamhle pracuje ta moje." Z toho chápu, že jo. 😊 Smysl pro humor lidi spojuje, tak nám dal lepší místo pro kempování. Zrovna trochu přestává pršet, tak rychle stavíme stan. Grand Village je rozsáhlý kemp už podle názvu a nám tady chybí medvědí bedna, kterou jsme na předchozím místě měli. Jde o plechovou bednu rozměrů kancelářského stolu, kam se dávají potraviny a vše, co může medvědům vonět. I pleťové krémy a pasty na zuby apod. Bedna má jištěné zavírání a je pevně ukotvena. Stan stojí, ale začíná znovu chcát, tak jedeme do laudromatu hodit špínu do pračky a hned vedle do sprch, které už nutně potřebujeme. Je to na poukázku a doba sprchování je neomezena. Stan máme na mírném svahu a pod ním teče proudem voda stružkou, co vznikla přívalovým deštěm. Ve chvíli, kdy neprší, vaříme grog a zase leje. Vodoodpudivost stanu je zkontrolována a my tak klidně popíjíme v autě a čekáme, až přestane ta průtrž. Usínáme hned a při probuzení na záchod kopneme každý půlku spací pilulky a je pohoda až do rána. To noční odskočení si ze stanu vypustit přebytečnou kapalinu je dost nepohodlná věc z několika důvodů, z nichž chladno není ten nejhorší. To, co mě štve, je soukání se opět do spacáku a problémy se zasekávajícím se zipem. Zkrátka, než se jeden uvelebí, tak se probere, je vzhůru a usínání trvá. Nicméně usínání venku je přeci jen rychlejší s příjemným pomyšlením, že kolem může brousit medvěd, vlk nebo kojot. Pošmourné ráno upřednostňuje plán B, tedy gejzíry. Stále jsme v národním parku Yellowstone, ale magma pod námi nás tak nějak vůbec neohřívá. V noci byla opět klandra jak na severním pólu. Asi protože jsme v nadmořské výšce kolem 2300 m. Plán B nemá chybu. Jsme v rozsáhlé oblasti vřídelních propustí, kde stříká horká voda, nebo bublá téměř bílé vařící bláto, nebo jen uchází pára. Původně odpočinkový den je nakonec 15 km kolem vřídel. Bizon, pasoucí se asi 20 metrů od dřevěné lávky, je středem pozornosti a fotoaparáty cvakají i filmují. Zvěř může tam, kam mají lidé přístup odepřen z důvodu bezpečnosti i ochrany přírody před devastací. Cestou za bizonem nás jeden gejzír dost osprchoval, tak snad budeme mít lepší pleť, když už jsme navlhli. 😊 Den končí. Ohýnek, grog a spacák.

Gejzíry a vřídla Yellowstonu. Nachodíme kolem nich za den asi 20 km.


Veverka pózerka a jedna hlučná laň

Riddle trail není dlouhá, ani náročná, ale ani jeden medvěd.

Jdeme lesem i mokřady Riddle Lake Trail opět v oblasti výskytu medvědů grizzly. Spray po ruce odjištěný a jsme ve střehu. Pohyb na stezce! Jen osamělá odvážná turistka, ovšem také se sprayem v pohotovosti. Zdravíme se a pokračujeme. Jezero Riddle Lake je střední velikosti, tzn., že ho obejdeš za den. Není velké. Prodíráme se k němu v naději, že zahlédneme třeba losa. Sedáme na padlý kmen a mandarinky přijdou vhod. Žádný pohyb, ani zvuk. Jsme zpět na stezce a veverka mi krásně pózuje hned vedle na ležícím kmeni. 

Veverky nás baví. Tenhle lupič objevil spíž konkurence, tak neváhá a krmí se.

Náhle se nad hladinou nese zvláštní zvuk. Los, nebo wapiti? Nedokážeme zařadit. Slyšíme ho opět za chvíli a zkoumáme i vzdálené břehy jezera, ale nikde žádný pohyb. Přicházíme k louce a vybíráme si místo k odpočinku a občerstvení ovocem opět na padlých kmenech stromů. A pak to slyšíme blízko: "Hůoaé, hoů, haůůůů" Krve by se v nás nedořezal! 😊 Co je to za potvoru? Záhada vyřešena. Poslední stroužek mandarinky a vidím ty dvě houkající laně. Vlastně houká jen jedna. Ta trochu starší. Dvě borky kolem osmdesátky tady šlapou kolem jezera. "Hi, how are you? Have you seen a grizzly?" Už vím proč dělá hluk. No, kdo by se medvěda grizzly nebál? Ale přesto ho stále chceme najít. Musíme být víc potichu. V kempu jsme zpět na oběd. Grilujeme si žebírka a kromě nás je kemp prázdný. To není špatná taktika. Zvířata chodí na místa, která obývají lidé v době, kdy nejsou přítomni, nebo spí. Zvířata nejsou hloupá a ví, kdy se lidé vrací. Nás tady nečekala, ale protože je jen fotíme, nijak neprchají. Laně wapiti s mláďaty se vynořují z lesa v naší těsné blízkosti. Přišly se napást do dočasně opuštěného kempu. Tak holky, dík za návštěvu i důvěru.

Když přijdeš ke stanu a tam jelen jako kráva. 


Harison Ford, porno u silnice a bobří dílo

Národní park Grand Teton má jméno podle nejvyšší hory pohoří Teton Range.

Vrchol monumentu je přes 4 km nad mořem. Grand Teton vévodí svému okolí stovky miliónů let a shlíží na proměny v živočišné i rostlinné říši a také na svůj odraz ve vodní nádrži Jackson Lake. Z toho už musí být tak trochu narcis. 😊 Ledovec na vrcholu napovídá o teplotě vody jezera. Ani pod horou v kempu se v noci nezpotíme. Má být jen 1 stupeň nad nulou. Minulou noc byla také kosa, ale každá sranda něco stojí. Pohybujeme se v nadmořské výšce víc, než 2 000 metrů a tak je chladno. Národní park Grand Teton je hned u Yellowstone. Optimismus nás zaplavuje spolu se sluneční září a v tábořišti číslo 43 rozkládáme vše vlhké na prosluněná místa. Naše naděje na pivko u ohýnku před spaním jsou však liché. Teď ale po gáblíku vyrážíme na Pilgrim Creek, neboť tam je oblíbené působiště celebrity 399. Medvědice grizzly 399, úctyhodného věku 27 let, opět vyvedla ze zimního brlohu mládě. Jde o samečka jménem Spirit, který je další nadějí v pokračování rodu. Medvědí samice má naštěstí fandy na celém světě, takže trofejní lovci mají strach z lynčování. Ale, abych jim nekřivdil, asi ji také uznávají za výjimečnou bytost. Cestou se ještě stavujeme pod přehradou jezera Jackson Lake, protože pelikány bílé jsme ještě nepotkali. Zmatené a polo-omráčené průtokem přehradou, jsou ryby snadnou kořistí pelikánů i potápek a kormoránů. To jen pelikáni se občas nechtějí dělit a napadáním menší konkurence získávají její kořist. Zákony přírody platí na celé planetě. I mezi lidmi. Jdeme kolem mokřiny vytvořené kaskádami bobřích hrází a Stáňa správně odhaduje sídlo bobří rodinky. Bobry ale opět nevidíme. Jen jejich obdivuhodné dílo. Kmeny bobrem poražené jsou obří vzhledem k velikosti zvířete. A hobliny vzniklé hlodáním vzbuzují ještě větší respekt. Mají rozměry asi 10 x 3 cm, což svědčí o silných velkých zubech, které umí hlodnout. Nechci bobra naštvat.

Trpělivost růže přináší a tak v podvečer přecejen můžeme sledovat bobří rodinku.

 Přijíždíme na Pilgrim Creek a už z dálky vidíme, že nejsme sami. U říčky vartují podobní paparazzi, jako jsme my. Celebritou je tentokrát ale medvědice 399 s mládětem. Jdeme podél říčky a rozhlížíme se po kopcích, ale nic. Toulá se asi někde jinde, tak máme všichni smůlu. Nebo možná štěstí, kdo ví? Možná zítra. Jsme zpět v kempu a na západ slunce nad Grand Teton si bereme jinými odložené a námi využité rozkládací židličky, které opět někomu předáme, pivo a foťáky. Paráda. Jen Harrisona Forda se nám nedaří zachytit, jak právě oblétá Grand Teton a následně určitě přistává ve své rezidenci snů nedaleko. A zas jsme navlhlí. Průtrž nad horami se rychle posunula k nám a zastihla nás nepřipravené. V horách prostě prší častěji. O porno představení na rozhraní bobřího jezírka a silnice se postaral párek hadů. Menší sameček obtáčí svým tělem větší samičku v extatickém rozpoložení a žárlivý sameček je opodál pozoruje. Čeká na příležitost. Stáně ještě zapózuje fotogenický psoun a slunce se sklání za hory. Plán je jasný. Proto jsme letěli do států. Vidět medvědici 399 a zemřít. 😊 Opět jedeme směr Pilgrim Creek. Na místě si vaříme čaj a sledujeme ostatní nadšence. Někteří tady i spí v autech. Všichni jsme neúspěšní. Až doma se dozvíme, že se vrátila z toulek. Ale zajímavých možností je tady víc. Two ocean lakes je místem, kam míříme. Na parkingu pod stromy nejdříve dáme rybičky z konzervy a čaj, než vyrážíme na trail kolem jezera. Stopy potvrzují, že se pohybujeme územím medvědů a také pum, ale za 10 km kolem jezera s námi nechtěli nic mít. Asi jsme moc hluční a neumíme našlapovat, jako indiáni v mokasínech. Jsme zpět v kempu a volíme odpolední siestu ve stanu. Ve dvě zaléháme a ve čtyři se budíme. To bodlo. Den není u konce a jeho závěr nám zvedá náladu. Bobři jsou aktivní a můžeme je pozorovat při jejich práci a dohledu na neposednou mládež v jejich ráji těžce vydobytém hlodáním kácených stromů a stromků a budováním hrází i bobřího hradu. Mladí dovádí, zatímco rodiče pracují. Přibližujeme se k samci za přípustnou bezpečnostní hranici a dává nám to znát výhružným cvakáním zuby. Funguje to. Trochu couvneme, abychom ho nestresovali nebo nepřišli k úrazu. Je to frajer.

Ta větší je samice. Hadi se páří kousek od Hadí řeky.

Snake river, pizza a losice

Výlety americkou divočinou mají své kouzlo a svá překvapení.

Vydáváme se na treky kolem průzračných jezer a řek v podhůří Teton Range na náhorní plošině s prérií. Nejvyšší hora Grand Teton má vrchol 4.199 metrů nad mořem a zrcadlí se na hladině Jackson Lake i ostatních jezer v okolí, k jejichž vzniku přispěla svými ledovci. Jako obvykle nedbáme zákazů a obcházíme zábrany. Odměnou je nám trail podél Hadí řeky – Snake river s výskytem losů a medvědů, ale vidíme jen kachny, jejichž stíny se pohybují po dně průzračného potoka. Pizzu si dáváme o kus dál v areálu Dornas a sotva ji sníme. Od studentského páru ze Slovenska, který zde pracuje i studuje, se dozvídáme, že slušný výskyt medvědů je kolem jezera Jenny Lake, takže máme příští trail jasný. Jenny Lake je však velmi frekventovaný turistický cíl. Jezdí tady i trajekt, aby lidé nemuseli chodit tam a zpátky, nebo příliš dlouhou trasu kolem celého jezera. 

Vodní traviny na dně bobřího jezírka lákají losí samici k pastvě. Přichází k nám na distanc 15 metrů.

Dnes už stihneme jen kratší trasu, která vede kolem jezera jen zpočátku a tak je nacházíme. Ve vysoké trávě u bobřího jezírka leží mládě losa a čeká, až se jeho matka nakrmí. A ta se krmí řádně. Postupuje systematicky mělkou vodou směrem k nám a spásá vodní traviny. Jak je vytrhává ze dna, ve zvířené zkalené vodě se vznáší i něco pro kachny a ty losí samici obklopují, aby využili situace. Samice se k nám dostává na vzdálenost asi 15 metrů, ale nejsme předmětem jejího zájmu. Ví o nás, ale má s turisty zkušenost, že jí a jejímu mláděti nejsou nebezpeční. Sledujeme dvojici asi 40 minut, než nám mizí v lese. Cestu nám ještě kříží velká laň wapiti a pak už nás čeká jen cvrlikání veverek v kempu.


Losí samice o nás dobře ví, ale nenechá se rozhodit a dál spásá bohaté vodní traviny.

 Miliardy sluncí. Jsou vzdálená, tak je pro nás jejich svit zanedbatelný o teplu ani nemluvě. Hvězdná obloha bez pozemského světelného smogu je mnohem bohatší. Koupená krabice dřeva na oheň nám zpříjemňuje večer. Noční troubení wapiti má zvuk flétny a předchozí noc byla doslova serenádou, když se k němu přidal i kvílivý štěkot lišek. Teď se wapiti svolávají k páření, což má ovšem za následek i ranní souboje samců o stáda samic. Lišky tady občas přichází žebrat, ale krmení je přísně zakázáno. Zatím jsme žádnou neviděli, ale kde něco k žrádlu mohou najít, je jasné. Bereme baterky a jdeme k parkovišti u restaurace. Je noc a lampy spoře osvětlují plochu. Srocení lišek se nekoná, ale nejsme úplně neúspěšní. Jedna běží směrem k odpadkům. Je pěkná. Mohutnější a vyšší, než ty naše. Jdeme za ní, ale zmizela.


Rozmanitý Wyoming, armáda hoodoos a mám dívku

Celou naší cestu se střídají odlišné krajiny a žádná není stejná.

Ze státu Washington, přes státy Idaho, Montana, Wyoming, Utah, Arizona a Nevada do Kalifornie.

Jedeme Wyomingem a krajina se stále překvapivě mění. Důvodem je i rozdílná nadmořská výška. Už nejsme ve Wyomingu. Opět jsme přejeli cíp státu Idaho a přivítal nás stát Utah. Zas úplně jiná krajina. Těžko popisovat. Ani kamera nezachytí impresi. Musíte to prostě zažít. Míjíme hlavní město Utahu Salt Lake City po o osmiproudé dálnici a následně jedeme asi hodinu kolem velkého jezera stejného jména. Po bobřím údolí přijíždíme na náhorní plošinu, kterou zabírá poklidné městečko Logan, kde na nás po 11 denním stanování čeká postel v hotýlku Quality in. Hned ve výtahu se mě ptá nametený man, jestli je Stáňa mé děvče a po mém přitakání mě prohlašuje za šťastného muže. Přicházíme na chuť Subway bagetám a vířivce s horkou vodou. To ve stanu v lese nemáš. Konec komfortu a jede se dál. Přehuštěné gumy nám upouští na správný tlak dva servismani, jak z amerického filmu. Vypadají jako bráchové a členové motorkářského gangu, ale jsou fajn. Jen trochu legrační. Stan stojí a my sedíme v autě, než přestane pršet. 

Občas je vídáme. Americká sojka Stellerova. V blízkosti lidí prosperují ze zbytků.

Přilétá modrý chocholouš, něco jako naše sojka v převleku, mrkne na nás a letí pryč. Že by nějaké znamení? V Bryce Canyon na nás čekají ty největší hoodoos, nikam neodejdou. Nevíte, co to je? Také jsem nevěděl, ale už vím, že je to obdoba čínské terakotové armády, jenže je skalnatá, přírodní, rozmanitější a početnější. Sedimentové útvary různých tvarů, barev i velikostí vytvořila postupná eroze. Je na co koukat a měnícím se úhlem světla i počasím se mění celá scenérie. Pro ty, co umí fotit, jsou to fotografické hody. Pro východ slunce nad Bryce Canyonem musíme vstávat brzy a Sun Rice Point s obsáhlým výhledem na většinu kaňonu, je už plný nadšenců. Začíná tu také Queen Trail mezi monumenty, co vypadají často, jak zkamenělí obři. Opět je to nahoru a dolů stále dokola asi 13 km. Mule deer – jelenec ušatý, samec i laně, nám na závěr zpříjemní den, který končí nedalekou bouřkou a pár kapkami deště na nás. Grilujeme klobásky. Je možné a dokonce dost pravděpodobné, že modrý chocholatý krákoravý pták zítra opět přiletí zobat drobky. V poledne mi z misky ukradl pár fazolí. Šikovný a čilý, jak čipmani. Nahřáté kameny z ohniště dávám dvěma dřevy do plecháče, který těmi samými dřevy ve stanu podložím, abych nepropálil podlahu. Hřejí krásně, ale jen necelé dvě hodiny. I to stačí na pohodu. 

Pohodový motorkář Stanley s námi dal řeč a vzpomněl si na ovocné knedlíky od babičky českého původu.

Motorkář Stanley stanuje vedle a když zjišťuje, že jsme Češi, hned si vzpomněl na ovocné knedlíky a makové koláče od babičky původem z Čech. Trochu je na něm vidět, že rád jí, nicméně na mašině dává pěkné dálky na svých 58 let. Nahřívané kameny už jsou studené a námi také prostupuje chlad. Ani energetické svíčky nás nespasí. Ráno není lepší, ale čaj vždy povzbudí. Jedeme od vyhlídky k vyhlídce a pokaždé je to trochu jiné. Na kratším trailu zkušený hovnolog Stáňa identifikuje medvědí trus. Takže jsou opravdu všude ty přizpůsobivé šelmy.


Trail ledovou řekou. To nevymyslíš. A při tom lidí, jak na Václaváku. 

Zmrzlé nohy a rozbité koleno

Ledovou Virgin river po kluzkých kamenech jde zástup lidí soutěskou Narrows tam a zpět. Proč?

Virgin river nám místy sahala nad pas a teplo nám nebylo.

Ty hory jsou jak opracované nějakým nástrojem. Nejspíš jím byl v dobách dávných pomalu tekoucí ledovec. Národní park Zion je zas odlišný od všeho, co jsme zatím prošli. Velké pozemní veverky téměř nahradily drobné čiperné pruhované čipmany a laně mule deer – jelenců ušatých – mezi lidmi zřejmě hledají ochranu před neviditelnou pumou, žijící ve skalnatých kopcích a horách. Stejně tak divoké krůty a další kurovití s podivným přívěškem nad zobákem. Kojoty jen slyšíme, ale nevidíme. Kolem skáčou malé růžové žabky barvy okolních skal a nedaleko protéká kaňonem Zion kalná, ale čistá řeka Virgin. Do parku nás veze pendl autobus a dnešní trail nebude dlouhá. Oťukáváme možnosti. Jedeme zpět v podvečer a popíjíme při ohýnku. Není zima a spíme dobře. Řeka Virgin nás neplánovaně čeká už dnes. Jedeme autobusem na obhlídku a když už jsme tady, tak to dáme. Brodíme se řekou proti proudu s oporou klacku kvůli klouzavým oblým kamenům v kalné vodě. Vodní trail má asi 7 km, ale to dají jen otrlí. Každopádně je tady lidí, jak na Václaváku. Co je žene k tomu, aby se vláčeli v ledové vodě a pak ještě pár kiláků čvachtali v mokrých botách? Nohy máme zmrzlé, voda je nám občas až nad pas a těm menším téměř po ramena. Přesto jdou všichni s úsměvem a nadšení z obtížné zábavy. Vím proč a jdeme ze stejného důvodu. Jde o zážitek. Stáňa má svůj den. Nejdříve se lepí na mladého překvapeného černocha a pak opět se fotí ve vodě s černoškami. Stáňa prostě udělá vše pro to, aby se stala hvězdou You Tube a tak, když ji natáčím jdoucí řekou v soutěsce mezi skalami, plácne sebou náhle do vody, až v ní zmizí. Super scénka, až na rozbité koleno, z něhož crčí krev. Trefila se prostě zrovna na špičatý kámen. Amíci asijského původu hned pomáhají a poskytují náplasti. A tak se nám dny v Zion parku o den zkrátily. Koleno bolí a my bereme neplánovaný hotýlek v Las Vegas, který je kupodivu zatím nejlevnější. Podíváme se na ty gamblery. Casina jsou rozlohou jak čtyři fotbalová hřiště a nad nimi ční hotely, kde hráči bydlí. Hrají tady i vozíčkáři. Gambling je těžká nemoc. A drahá. Procházíme jedním z casin a vidíme i neznámé druhy hazardních her. Nijak nás to neláká a zítra budeme pokračovat. Je horko v pouštním městě hazardu a tak jdeme rušnými nočními ulicemi zpět do ubikace polknout pár třetinek pivka. Cestou do Las Vegas jsme přejeli cíp Arizony a jsme v Nevadě. Nelítostná pustina.


Poušť, vedro a tahače

Nevlídné pole kaktusů na pozadí drsných hor nás trochu děsí při vjezdu do Kalifornie.

Kaktusy a sukulenty vypovídají o krajině, že je suchá a nehostinná.

Z chladu náhorních plošin jsme v pouštním vedru v Kalifornii. Nevadská poušť v Kalifornii pokračuje, jen je na ní mraky kaktusů s pozadím pohoří ještě nehostinnějšího. Jak v něm může ta ovce tlustorohá přežít? Dáváme si relax na posteli. Stejně tady chcípl pes. Jediné kulturní místo v okolí je benzínová pumpa. Amerika je obrovská země a 350 milionů amíků se v ní ztratí, jak kapka v moři. Ale na silnicích to žije. Jak lidé získali tu snadnou možnost, stále něco přemisťují a naleštěné tahače všech barev i odstínů vévodí silnicím. 

Jelenci, veverky, kolibříci a pipky

Zvěř kolem terasy našeho ubytování je různorodá.

Říčka Kern je ledová, ale rozveselí. 

Hummingbird se jmenuje místo našeho ubytování a po právu, neboť vrčení křídel kolibříků nás vítá spolu s malým stádem laní a kolouchů jelence. Kód zámku sedí, tak se zabydlujeme. Výhledem z okna i zastřešené terasy je příkrý svah plný života. Laně ladně poodběhly, ale velké šedavé veverky s ohromným ohonem si drží pozice. Trochu jiné kdákání podivných slípek s převislou, volně se houpající ozdobou nad zobákem prozrazuje hejno drobných kurovitých ptáků. Jsou plaší, ale létají jen z donucení. Přilétá i něco, jako náš strakapoud, ale trochu menší. Stáňu koleno bolí, tak se nepouštíme do žádných větších akcí. Nacházíme na říčce Kern místo s pláží a tůněmi, kde se dá i plavat, ale chce to odhodlání, vlézt do té ledárny. Nicméně je vedro a osvěžení je skvělé. Řeku lemují kopce skalnaté i zlatě travnaté a vyskytuje se v nich ledacos. Typujeme pumu i kojoty. Medvěd je samozřejmostí. Kalifornie ho má i ve znaku. Spraye máme vždy po ruce. Ryby vyskakují z vody při lovu nízko letícího hmyzu a to nezůstává nepovšimnuto. Na nedaleký uschlý strom přilétá menší dravec a trpělivě sleduje hladinu asi hodinu, než udeří. Svou kořist si odnáší jinam. Možná pro sebe, možná pro mladé. Opouštíme kolibříky a svůj dočasný domov, aniž bychom viděli hostitele, přestože byl i s rodinou přítomen z druhé strany domu.


Kojoti, chřestýší kůže a obrovské šišky

Máme štěstí, že potkáváme kojoty při jízdě do dalšího místa.

Míříme k Tree River, která protéká i Národním parkem Sequioa. Cestou odhadujeme celkem správně místo výskytu medvědů a jdeme to omrknout. Trus je na každém kroku a vidíme v něm i čím se živí. Keře jsou ještě plné těch červených bobulí, tak by tady mohl být. Asi má někde siestu. Svlečené kůže chřestýšů nás upozorňují, že máme být ostražití. Obrovské šišky velikosti dětské hlavy nás překvapily a podle stop vidíme, že medvěd černý nepohrdne ani jejich semeny. Jedeme dál a krajina se mění. Zalesněné hory přechází do mírnějších kopců porostlých trávou s pozadím skalnatých hor. Tráva znamená pastvu, to znamená farmy a to pak oplocení, aby skot neutíkal. Náhle nám běží po silnici něco naproti. Brzdím, ale než připravím foťák, mizí kojot v suché vysoké trávě. Nečekal jsem dalšího a to byla chyba. Asi ho následuje družka, nebo rival. To nepoznám. Každopádně oplocení farem jim není překážkou. Afričtí šakali jsou velikosti středního psa, nebo spíš ještě menší. Kojot je větší, než středně velký pes, ale nedosahuje velikosti německého ovčáka.


Sequoia, meadows a baribalové

K baribalovi se přibližujeme na deset metrů a on vzdálenost ještě o tři metry zkracuje.

120 doláčů za noc je dost, ale asi jde o příplatek za chlupáče, co jim tady po nocích převrací popelnice při hledání zbytků k žrádlu. Toho samozřejmě hned využíváme a nástrahy jsou rozhozeny. Škvarky. A jak mu jedou. Stáňa ho zaslechla a jdeme k němu i s baterkou a foťákem. Chvíli čučí do světla, ale hned bere dráhu do strmého kopce za hotelem překvapivou rychlostí. Mluvím na něj klidně, tak se na moment zastaví a podívá mým směrem, ale v mžiku mizí v houští. Dnes už zase jedeme mnoha serpentýnami do hor porostlých obřími stromy. Mnohasettunoví velikáni měli před dvěma lety smůlu, že při požáru dost ohořeli, ale ti, co přežili, snad budou monumenty dalších tisíc let. Jdeme trail mezi obry, jejichž váha hmotu dřeva u základny hrne do stran jakoby byli z plastelíny. Vyvracíme hlavy vzhůru, ale vrcholky nedohlédneme. Velikáni důstojně stojí celé věky a ty sequoie, co nezvládly požár, leží tak, jak padly. Přicházíme k meadows. Jsou něco, jako louky, ale podmáčené, takže mokřady. A v nich je spousta dobrot pro medvěda černého, který ovšem může být i světlý. Chlupáč si nevšímá lidí a krmí se, aby měl z čeho brát při zimním spánku. Čvachtá v mokřině, jak se přesunuje při své pastvě a urputně se cpe. Pomalu se přibližujeme, až nás na 10 metrech zastaví významným pohledem přímo do očí. Po chvíli ale pokračuje v žranici. Nechceme ho stresovat a také máme respekt, tak nebudeme dohodnutou vzdálenost snižovat. Čvachta si spokojeně čvachtá a my máme zážitek. Sledujeme jeho obžerství už dvě hodiny, než nám mizí ve vysoké trávě. Čvachtání však slyšíme stále. Je na čase pokračovat v trailu a hned v příští mokřině jde ještě větší dospělák přímo k nám. Kryti silným kmenem mu běžíme naproti, abychom ho měli pěkně zblízka, ale zřejmě slyšel praskat rozšlápnuté větévky a prchá od nás pryč. Je světle zrzavý a na první pohled mě to zmátlo tak, že jsem ho v dálce považoval za lišku, když vyčnívaly z trávy jen uši. U břehu mokřadu vylézá na padlý kmen sequoie a kouká, co ho pronásleduje. V pohodě pak mizí v lese. Dostává jméno Plašan. V hotýlku přijde pivko vhod po stovkách serpentýn nad propastí. Stáňa by u mokřin nejraději kempovala. Ještě, že to nejde. A další den? No jasně. Mokřady v Sequoia parku. Máme kliku, že je Čvachta nenasytný strávník a opět se krmí šťavnatými travinami ve své mokřině. Masem určitě nepohrdne, ale proč by se honil za spárkatou zvěří s nejistým výsledkem, když má prostřený stůl? Opět káravě vzhlédne, když k němu po padlém kmeni přijdu příliš blízko přímo v jeho mokřadu, ale trávu mu nežeru, tak to neřeší. Opět jsme s ním dlouho. Když zmizí v trávě, pokračujeme. Volíme však špatnou stezku a musíme se vrátit. Čvachta je asi nespokojen s množstvím námi pořízených záběrů a jde nám naproti, aby nám dal šanci nedostatek napravit. Foťáky jsou připravené a mezi námi je jen lávka přes potok. Asi tak 7 metrů. To už v jeho případě znamená určitou důvěru a to se cení. Poctivě ho natáčím, zatímco Stáni foťák cvaká a Čvachta modelka se předvádí pomalou chůzí. Hodí očkem a o kousek dál dává pořádnou koupel v tůňce, do níž se celý ponoří. Je to požitkář. Uvědomuji si ale, že je horko a musí mít kožich rozpálený od slunce za těch pár hodin pastvy.

Další blízké setkání, tentokrát s baribalem.

Čvachta o nás moc dobře ví, ale dělá, že nás nevidí a míjí nás ve vzdálenosti 7 metrů.


Ptakoještěři a rypouši

Pobřeží Pacifiku je v Kalifornii nadmíru bohaté na život.

Ptačí kolonie nás překvapuje množstvím pelikánů, co podnikají střemhlavé nálety na hejna ryb.

Čvachta zůstal v sequoia parku a na nás čeká Pacifik. Změna je život. Tady je pořádná a života plno všude kolem nás. Z hlubin moře tady oceánské proudy vynáší živiny k hladině, kde se jimi živí ti, co jsou pak krmí pro další. Pelikáni, připomínající pravěké létavé ještěry, přelétají ve skvadrách synchronizovaně a úsporně za tahem hejna rybek spolu s racky a kormorány, kteří jsou spíše individualisty. Kolonie mořských ptáků na pobřeží je také stále v pohybu, jak hejna i jednotlivci přilétají a druzí letí lovit. Sledujeme to hemžení a hašteření. Bohatství přírody na kalifornském pobřeží Pacifiku je skutečný poklad. 


Množství ryb, které přilákalo množství planktonu, svou hojností drží u břehů Kalifornie i kolonie rypoušů sloních. Mladí samci předvádí nácvik na skutečné boje o harém, ale i ten nácvik vypadá dost skutečně, protože se jim to občas vymkne a sekají se zuby doopravdy. Nárazy těla na tělo jsou slyšet a celí se vždy rozvlní nezbytným podkožním tukem. Jejich hlasitým nadávkám bych chtěl rozumět. To mořské vydry opodál klidně leží na znak a pohupují se ve vlnách, zatímco oblázkem na svém břiše roztloukají škebli, nebo mořského ježka, aby se dostali k lahůdce, kterou pak s chutí vycucnou. I vyder je tady spousta. 

V moři tvoří les vodní rostliny nesené vzduchovými baňkami, takže to vypadá, jakoby rostly zdola. Skrývají se tu menší rybky, ale loví tady některé druhy žraloků a také lachtani si užívají vodní les jako ochranu i loviště. Občas větší vlny pár rostlin vytrhnou na břeh a ty vypadají, jak mimozemské bytosti. Napadá mě román "Den trifidů." Bíle lemovaná hranice dosahu vln při přílivu má svůj původ v rozdrcených schránkách drobných i větších korýšů. Velryby je mají za lahůdku stejně, jako lidé a obrovští rypouši sloní asi mají také velkou spotřebu. Koupel v Pacifiku musíme dát a ledová voda nás rozveselí, jako vždy. Dokonce se i proběhnu po pláži. Moře je zvlněné, ale skoky delfínů nám nemohou uniknout. Asi jim neuniknou ani ryby, co pronásledují. Ty také vyskakují z vody ve snaze o záchranu, ale chytří delfíni loví společně a tak jejich šance značně zmenšují. Rackové se samozřejmě přidávají a je jim jedno, že jde o příživnictví. Jsme ubytováni v San Simeon hned u pláže. Cestou k městečku Cambria se stavujeme u stáda wapiti, kde se kupodivu v klidu a bez boje pasou i samci s mohutným parožím. Asi dostali rozum a řekli si, že laně přijdou samy a vyberou si.  Main Street je rychlé občerstvení, kde nás včera umrtvili pořádnými hamburgery. Dnes je to fish and chips a salát s dresingem. Výborné. Na závěr pepsi a sledujeme místní tlusťochy, jak si chodí pro své telefonické objednávky. Asi v tom jedou od dětství. Pohodlné, ale nebezpečné. Dnešní noční výprava vede asi 3 km prérií a stezkou podél pobřeží. Baterky máme a hledáme s nimi svítící oči kojota, medvěda, nebo skunka a při velkém štěstí jezevce. Kromě manévrů hmyz lovících netopýrů nás odhání křičící rozčílená čejka a na silnici ještě vidíme podivného tvora, co vypadá jako pavouk křížený se sršněm. Raději ho proti jeho vůli přemisťujeme na trávník. Protože je tady v Americe pro nás všude kolem stále něco zajímavého, tak pořád někde trajdáme a nachodíme tak v některých dnech kolem 15 km. Stále jsme ještě v San Simeon. Chtěli jsme jít na pláž a zaplavat si, ale rozbouřený Pacifik to nedovolí, tak po chudé snídani vyrážíme k ptačí kolonii. Od ní pak na trail kolem medows do piniového lesa s vysokými borovicemi a dál. Lávka zborcená padlými stromy a páska zakazující vstup nás nemůže zastavit. Medvědí trus nacházíme na každém kroku a proto mluvíme o tomto místě, jako o území stohoven. Lidská stezka, používána i medvědy, je křižována množstvím jejich cestiček a podle stop se tady spárkatá zvěř také uživí. Vidíme však jen pár dravců na nebi a občas vyplašíme specifickou místní ještěrku, která se mihne jako blesk na prašné cestě, než zmizí v uschlých travinách. Medvěd nikde. Tato setkání už máme asi vyčerpána. Za obzorem oceánu se formují temná mračna, jak hrozivý val, ze kterého vítr trhá cáry a žene je rychle nad námi. Vše mizí v oparu a kolonie mořských ptáků sedící na pláži je vrcholně neklidná. Bouře jim možná přináší hody.

Ptačí kolonie a kolonie rypoušů severních na pobřeží Pacifiku u městečka San Simeon.

Vyšší úroveň USA

Úroveň morální i mentální mají amíci na vyšší příčce, než my.

Nevidím jen bohatství materiální, ale také rozum a vztah k přírodě, ke svému okolí. Amíci nepohazují odpadky volně kolem sebe a vše uklízejí. Ti, kdo někdy někde u nás vyhodili nějaký odpadek do přírody, nemohou mluvit o tom, že by měli vyšší mentální úroveň, než amíci. A ti z nás, co autem vyvezou odpad do lesa, ač mají kolem kontejnery, jsou bezohlední blbci, co většinou jen házejí špínu na ostatní, aby skryli svou ubohost. V USA nevidíme nikde pet-lahev pohozenou v trávě. I pobřeží je bez plastů a to znamená jediné. Lodě se nezbavují svých odpadků vyhozením do moře, což v jižní Evropě neplatí. O Asii ani nemluvě. Lidé v USA nám připadají přátelští, jsou usměvaví, mají radost ze života a kdykoli jsou hned ochotni pomoci. Máme se ještě hodně co učit. 


Hluční lachtani a legrační tuleni

Malebný přístav Monterey je plný zvůků živoucího moře.

Jsme v Monterey a jdeme do centra, jímž je také molo s restauracemi a korzem.

Ofline mapy se mi někam zatoulaly a tak jedeme směrem na Monterey bez navigace. Čeká nás asi 190 mil, když nezabloudíme. Naštěstí je ve všech fastfoodech wifi a tak si mapu při kávě stahuji. Cesta je však uzavřena kvůli sesuvům půdy a tak nás stejně nemine objížďka. Monterey je příjemné místo. Bublavé, dunivé a štěkavé zvuky slyšíme už z dálky. Jsme opět pěší a jdeme po pláži k přístavu. Zmatený zatoulaný mladý lachtan nemůže najít cestu zpět do kolonie, ale nemůže ji neslyšet. Noční bouře ho asi vyvedla z míry a není sám. 

Několik lachtanů to dokonce zaplatilo životem a teď se nafouklí houpou ve vlnách, než se o ně postarají predátoři, které přiláká pach rozkladu. Lachtani jsou poschovávaní pod molem, na němž je spousta restaurací a fastfoodů. Čekají, co propadne mezi prkny podlahy a handrkují se o místa. O kus dál na vlnolamu je lachtanů celá kolonie a ti největší samci jsou pořádní kusy. Říkají jim mořští lvi. Odtud lvoun, ale to už se moc nepoužívá. Racek opodál ve vlnách obtěžuje mořskou vydru, která právě tluče oblázkem do škeble na svém břiše. O maso škeble má velký zájem i dotěrný pták, ale rychlá vydra dobře ví, jak předejít krádeži. Rychle škebli vycucne a hotovo. Vyder je podél pobřeží plno, ale lovit už se nesmí. Vydří kožich je zločin. Pelikánů a kormoránů je plno kolem každého rybářského přístavu. Překvapivě vidíme i tuleně, kteří dlí na ohlazených vrcholcích útesů v podivně prohnuté poloze. Když je moře klidné, lze vidět i velryby a dokonce kosatky. Dnes ale zlobně bije mocnými vlnami do skal, až tříšť létá vysoko k nebi. Smažená ryba s hranolky nemá chybu, ale bude chtít spláchnout. Mají plzeňské! Malá prodejna překvapuje zásobami českého piva. Ráno nespěcháme. Popojíždíme podél pobřeží a zastavujeme na zajímavých místech. Trochu se projdeme a jedeme dál. Za městem nás zajímá říční laguna. Jsme v teritoriu pumy a dochází tady k útokům na lidi. Cítíme mršinu a nacházíme strženou laň. Supi krouží po obloze a jeden usedá na nedaleký strom. I orel proletěl kolem. Hostina bude. Nás ale puch žene pryč a jedeme ho spláchnout - jak jinak - plzeňským.


Golden gate park a dinosauři

V muzeu dinosaurů člověk pochopí, jak je malý.

Jsou tady kostry dinosaurů, ale i současných ploutvonožců. Lachtan je viditelně predátor.

Chladicí box, potravinový box, židličky a téměř plnou lahev whisky necháváme uklízečce, než vyrážíme směrem na San Francisko. Cestou se zastavujeme u nějaké laguny, co asi prosákla z nedalekého oceánu. Běhá tady několik králíků malého druhu. Jdeme se podívat k moři a vidíme gejzír vody, co vypouští jen velryby. Výletní lodě jsou kolem hejna drobných ryb, které keporkaci polykají a rackové se jako vždy přiživují. Občas vidíme velrybu vynořit se nad vodu a s plácnutím spadnout na hladinu. Možná tím ryby omračují, aby byly snadnou kořistí.


 Kousek popojedeme a ocitáme se v přístavu. Skáčeme po kamenech vlnolamu, abychom se dostali blíž k vydrám, které dovádí hned u břehu. Ještě pár záběrů a zpátky k volantu. Každá sranda jednou končí. Vyklízíme kompletně auto a budeme balit do letadla. Jsme v hotýlku Quality in nedaleko letiště a máme dva dny. Zítra vracíme auto. Pozítří letíme. Z půjčovny na letiště a odtud metrem do centra, kde nás čeká překvapení. Je to panoptikum lidských trosek závislých na drogách. Povalují se na hlavní třídě a je jim všechno šumák. Smrdí na dálku. Hup do trolejbusu a jedeme směr Golden park, kde je muzeum s dinosaury, což mě dost zajímá. Vstup není levný, ale i jako turista dostávám ke svému překvapení seniorskou slevu. Je sobota a muzeum i obrovský park je plný lidí. Prochází se, běhají, jezdí na kole, venčí psy nebo jen tak lelkují. Vcházíme do muzea. Kostru tyranosaura rexe jsem chtěl vždycky vidět, ale ohromuje nás spíš kostra současného tvora. Největšího tvora, co kdy obýval planetu Zemi. Plejtvák obrovský. Váží až 190 tun a 4 tuny drobných korýšů denně spotřebuje. Je dlouhý až 33 metrů. Těch největších samců slonů afrických by se tak do něj vešlo asi 27. Vidíme tady také kostru rypouše a lachtana. Lachtan je skutečný predátor se zuby jak lev. Jde vlastně o mořskou šelmu. Je toho tady k vidění hodně a tak nám vyhládlo, což řešíme v místní jídelně. A kam teď? Autobus nás veze ke známému mostu, který je turistickou atrakcí. Golden Gate Bridge je monument, ale pokračujeme podél pobřeží. Chceme se dostat do historické tramvaje a projet se s ní po kopcovitém San Francisku. Poměrně dlouhou rovnou část travnatého pobřeží využili místní na asi 10 hřišť na malý fotbal. Všechna jsou obsazena a týmy dětí mají dresy. Potkáváme opět spoustu běžců, cyklistů i chodců. Pobíhají tady psi a vůbec je tu živo. Když dorazíme k tramvajím, je tam fronta na pár hodin, tak si tu zábavu odpustíme. Autobusem na metro a metrem do naší stanice. Je to ale kousek vedle a tak působíme trochu bezradně s navigací ve vestibulu. Ochotná černoška vychází ze své budky, ptá se, kde bydlíme a ukazuje směr. Thank You a jdeme. Najednou vedle nás zastavuje auto a ona to zase ona. Omlouvá se, že se spletla a ukazuje správný směr. Takové jednání v Česku nehrozí. Amíci jsou prostě skvělí. Jsme trochu uondaní a pivko bodne. 

Ráno letiště a sbohem Ameriko. Bylo to náročné, ale fajn.