ČLÁNEK JE V PŘÍPRAVĚ

Safari v Africe

Naše lovy jsou výhradně jen záznamy přes objektiv, žádné zabíjení divokých zvířat.

1.10. - 8.11.2024

ČERNÝ POLICAJT MI DÁVÁ ŠANCI

Riskantní cestou na letiště Václava Havla s vietnamským taxikářem, který je asi barvoslepý, když jezdí na červenou, nekončí napínavý transfer. Dvě hodiny zpoždění a v Zurichu máme honičku. Vzhůru jsme den a noc, takže se po opuštění auto-půjčovny v Johannesburgu už tradičně netrefuji ve změti výjezdů na ten správný. Navigace funguje a to je důležité. Nocleh v Emalahleni je fajn, ale v pokoji nejde voda, tak musíme do sprchy přes dvůr jinam. Po probdělé noci v letadle spíme dlouho. Problémy nás ale neopouští. Tentokrát mou vinou. Přehlédl jsem omezení rychlosti a už stavím u levého kraje, protože po čase zas řídím vlevo s volantem napravo, a černošský policajt chce money. Říkám mu, že mám jen kartu, ale to ho neodrazuje. Až, když chci napsat účet – před tím licitoval a myslel, že dám raději míň bez papíru – říká, že mi dá ještě šanci a ať jedu. Tak jedu. Úspora 1.500 RND. Už si dávám pozor, protože vidím poliše postávat u silnice každou chvíli. Asi mají rojení. Nervozita však stále trvá. Jednu z plechovek piva se mi podařilo v batohu prorazit a zjišťujeme to až při zastávce na kafe. Z baťohu kape pivko a musíme ho vyložit na stůl. Sušíme foťáky, tablet i baterky a další a daří se nám pivem ulepit půl coffee baru. Začínám mít pocit, že něco nehraje. Přestože jsme zkušení harcovníci, mírné problémy pokračují i v Marloth parku při přebírání klíčů z okénka security, kde mi mladá pracovnice vysvětluje něco s tlačítky v nářečí, jemuž nerozumím, dokud nepoužije překladač. Funguje to. Teď už chápu, že se jedná o návod na používání alarmu v ubytování, jímž je ohromná dřevěná patrová chata s visutou terasou a bazénkem, luxusně zařízená.

Chata s několika terasami do všech stran, pro rozhled po okolí, jaká zvířata se kde právě vyskytují.  Skvělé vybavení, bazén na osvěžení, bez plotů, návštěvy divoké zvěře až na dosah a malí spolubydlící na pět nocí v malém domečku pod stropem. Co víc?

RYPÁKY, PÁRÁKY, ROHY A KOPYTA

Hned si nás všimli a už se blíží vznešeným krokem. Ještěže jsme před chvílí koupili granule ze sena, po kterých se mohou utlouci. To už víme z dřívějška. Kudu jsou největší antilopy s dlouhými šroubovitými rohy a mírnýma velkýma očima. Pomalými pohyby jim z dlaní nabízím pamlsek a to znamená relax a uklidnění pro mě. Jsme na místě, kde divoká zvířata žijí s námi v těsné blízkosti a když necháme otevřené dveře, přijdou si pro baštu až do domu. Po chvíli přichází stádo zeber. Už se to asi rozkřiklo, že jsme tady. Manželka Stáňa je krmí z ruky, ale zebry jsou nebezpečné žárlivé a svárlivé potvory, takže za chvíli začínají vyhazovat, kopat se a kousat. Vyklízíme pole. Zebry také, když vidí, že už nic nedostanou. Nicméně návštěvy ještě nekončí. 

Prasata bradavičnatá jsou trochu větší, než savanová a jsou výlučně býložravá. Vynucují si granule ze suché drcené trávy, které tady prodávají v marketu. Jsou nedůtklivá a mohou ošklivě rozpárat kůži. Žádný vděk za krmení.

Rozruch přilákal partu chuligánů s rypáky, páráky a bradavicemi. Prasata bradavičnatá jsou neodbytná, drzá až agresivní a hladová ve dne v noci. Házím jim granule blíže a blíže, abych je přilákal. Pak nabízím hrst. Kanec se přibližuje neochotně a nedůvěřivě. Když k němu hrst granulí mírně přiblížím, naštvaně frkne a pohodí rypákem, až mi jeho kly prosviští kolem tváře. Co je moc, to je moc. Nemá smysl dál pokoušet štěstí. 

Naši malí příbuzní se vejdou do dlaně, ale umí skočit z místa 5 metrů. Jsme u nich na návštěvě, protože jsou rodáci .

Z visuté terasy vše sledují čtyři páry velikých očí. Komby malé mají umístěný domeček v lidském obydlí pod střechou. Vypadá, jak ptačí dvou-budka. To ony jsou zde doma a my návštěvníci. Musíme zaplatit daň za sdílení obydlí a tak krájíme banán na malé kousky, které rozmisťujeme po zábradlí, opěradlech židlí, až na stůl, aby přišli blíže. Vlastně nikoli přišli, ale přiskákali nečekanými famózními skoky. Komba je malý primát, asi nejmenší, má ruce s dlouhými prsty a dlouhé svalnaté zadní nohy. Vejde se do dlaně, ale umí přeskočit z místa vzdálenost pěti metrů. Tenhle náš malinký vzdálený příbuzný se prostě ze tmy náhle a tiše snese ke své banánové hostině, čapne kousek, párkrát se rozhlédne svýma obrovskýma očima a stejně tiše dlouhým skokem zmizí z dosahu a dohledu, aby si dobrotu vychutnal. A zatímco my po grilovaném steaku sirlion popíjíme namibijské pivo Windhoak, snese se další a další a za chvilku není po banánu ani stopa. Asi dva kousky ukořistili noční letouni kaloni, jako odměnu za předvedení několika ultrarychlých akrobatických lopingů a výkrutů. K večeři to byla ta nejpříjemnější společnost. Po velkolepém přivítání starousedlíky různých druhů je počáteční nepřízeň osudu zapomenuta a království divočiny začíná.

PŘEKVAPENÍ S CHOBOTEM A PLACHÝ PREDÁTOR

Hrochy bylo slyšet už večer a přes den jsou také nerudní. Hierarchie se prostě musí udržovat. Jejich chraplavé dunivé hlasy nás budou provázet Jižní Afrikou. Teď jdeme po snídani a ranní koupeli ve studeném bazénu podél plotu, co odděluje Kruger od Marloth parku. 

Souboje a roztržky vzteklých hroších samců jsou na denním pořádku a to několikrát. Rámusu nadělají dost.

Krokodýlí řeka má své jméno právem, neboť těmi plazy oplývá a kromě zvěře k ní nikdo nechodí blízko, aby neskončil roztrhán a zhltnut v jejich útrobách. Krokodýli mají spoustu vlastností pro přežití a jsou na Zemi už dlouho tito studenokrevní tvorové.

Crocodile river je plná života i smrti. Ti, jež dávají řece jméno, jsou v těchto místech rozeseti po březích jen sporadicky. Jejich rozměry nás uvádí v úžas. Obrovští trhači a polykači kusů těl nešťastných mršin však leží bez pohybu a akumulují vycházející slunce. Za nedlouho ho budou mít dost a zmizí v temných hlubinách, aby si počíhali na nezkušené. Sledujeme vodušky, hrochy a vodní ptáky. V dálce zahlédneme slony a při návratu mi aplikace v mobilu ukazuje nachozených 12 km. U dočasně naší rezidence na nás už čeká drzý hoch s páráky i klektáky ostrými, jako dýky a vyčítavě hledí, kde jsme tak dlouho, když má hlad. Dostává výkupné v granulích z trávy. 

Sledujeme ho a jeho suitu tří mladíků už asi hodinu podél plotu, takže jsme občas dost blízko, skoro na dosah. Naštěstí je to pohodář a chatrný plůtek respektuje stejně, jako my. Dole teče v Kruger parku Crocodile river.

Dáváme chrupku po o a asi ve 4 odpoledne vyrážíme opět k plotu s nadějí, že v dálce opět zahlédneme slony. Všechno je jinak. Přišli za námi až sem. Gang tvoří jeden big boss a čtyři učedníci, co se umí pěkně výhružně předvádět. Boss se krmí těsně u plůtku a my šílenci jdeme přímo k němu. Je od nás max 2 metry. Ví o nás a občas se podívá, ale jsme pod jeho úroveň. Nestojíme mu za námahu, ale trochu ho dožrat, tak šlápne do plůtku a má nás. Boss je ale pohodář. To mladí na distanc předvádí proti nám bojovné tanečky. Zvláště jeden je agilní a rozbíhá se s troubením a mávajíc plachtami uší přímo na nás, aby se prudce zarazil. Asi respektuje přednostní právo bosse na útok i rozšlapání těch oblečených srandovních babonů. Doprovázíme gang tlustokožců při jejich pastvě asi dvě hodiny a cítíme se poctěni, že nás strpěli. Část planety, kde stojíme, se pomalu odklání od slunce a za chvíli bude tma jak v ranci. Sloni míří směrem k řece a my do residence. 

Noční tvorové Afriky, kteří patří k těm menším i nejmenším, nám dělají každý den u večeře společnost.

V podvečer ještě rozdáváme něco granulí a večer rozhodíme trochu mletého masa kolem grilu na kamenný stolek u něj. Jasně, že přišla. Není naše první a jedna před pár roky Stáňu i trochu vyděsila světly očí ve tmě. Jde o predátora a může kousnout, ale jen zahnaný do kouta. Jinak musíme být absolutně po tichu a nehýbat se. Jinak by Genet – ženetka – zmizela jako duch stejně, jak se objevila. Nádherné zvíře. Má krásnou černobílou kresbu a srst lesklou a čistou. Je velikosti kočky a někdo by si ji i s kočkou spletl, ale jde o šelmu cibetkovitou. Měří i s ocasem asi jeden metr, ten tvoří téměř polovinu její celkové délky a je náramně huňatý.

OBŘI, OŠKLIVCI, KRASAVCI A MRŇOUSKOVÉ

K žirafímu samci se přibližujeme opatrně téměř na dosah. Obr se tyčí nad námi, živí se čerstvými lístky akácie a nás okázale ignoruje. Marloth park, Jižní Afrika. 

Včera byl den slonů, dnes je den žiraf. Žirafí samec usoudil, že mu nejsme nebezpeční. Tyčí se přímo nad námi a nerušeně šikovně obtáčí šťavnaté lístky trnité akácie svým jazykem, než je utrhne a sežvýká. Ani klubáci si z nás nic nedělají a pokračují ve svém krmení se přímo na hřbetu žirafy. Zbavují býložravce parazitických klíšťat a někdy své pozice léčitele zneužívají a při čištění ran se živí i krví pacienta. Pár fotek a jdeme dál. Stále jsme v parku Marloth a tady chodíme pěšky divočinou. Malé společenství samců antilop kudu se nám plaše klidí z cesty, přestože každý z nich je mnohokrát větší, než my a jejich zbraně jsou, jak dlouhé ostré dýky. U rezidence nás čekají čtyři dospělí a dvě mladé žirafy. Stáňa je chce uctít hrstí granulí, ale obři se dávají na úprk. Samice jsou plašší, než samci. Přidrzlá, ale plachá prasata bradavičnatá nám společnost budou dělat vždy. Jejich apetit je nekonečný. Přichází i krásné nyaly a impaly na pár granulí. Nevezmou si z ruky, ale čekají, až jim trochu hodíme. Při večeři jsme jak panstvo na zámku, protože nás baví svými dlouhými plavými skoky komby malé, přilákané na kousky banánů. Ze tmy se náhle vznešeně nesou tři krásní mohutní samci kudu s dlouhými šroubovitými rohy. Krmíme je z ruky a oni si granule opatrně berou, aby nekousli. Přitom nás sledují svýma velkýma mírnýma očima, připraveni prchnout při nejmenším podezření na nebezpečí. Prase se drze přiblížilo příliš blízko a největší samec ho bez váhání silně klepne rohy do palice. Prase prchá se zlostným zachrochtáním, ale jen nedaleko. Ví, že se kudu za chvíli odporoučí na pohoštění zas o kus dál. V noci se jako duch zjevuje u grilu ženet, pátrající tam po zbytcích masa, jako ve spíži. Trochu mletého jsme jí tam nechali a chutná jí určitě víc, než spálené kousky na roštu.

BABONI JSOU TADY. POPLACH.

Budí nás rachot na střeše. Žádné šramocení malých spolubydlících komb. Je to řádný randál. Nevíme, kdo nás přepadl a jdeme na průzkum. A už se spouští po tyči stožáru vysílačky ta banda záškodníků, kvůli které musíme zamykat i za naší přítomnosti, neboť jejich akce jsou nečekané a bleskové. Na oknech jsou šmouhy od jejich rukou, jak se snažili dostat dovnitř. Baboni umí z bytu udělat smetiště během chvilky a přijít jim do cesty nechceme. Samci paviánů jsou mohutní a mají špičáky delší, než levhart. Naštěstí nevyhledávají přímý střet a když nás vidí, volí taktický ústup k další zajímavé rezidenci. Mají toho ještě tolik k prozkoumávání. Být členem jejich gangu musí být velká a nekonečná zábava.

Tlupa paviánů nám přeběhla přes střechu a když se vloupání nezdařilo, pokračují k dalšímu obydlí, dokud nenajdou otevřené, nebo nezajištěné okno. Pak nastává pravá rotika a rabování.

KDO Z KOHO S ROHATÝM ĎÁBLEM A PAK S RYPÁKEM

Lion Spruit je oplocené lví území uvnitř parku Marloth. Jdeme podél plotu a vidíme strženou impalu, ale lvi nikde. Nebudou daleko, ale vidět je není. Slunce je vysoko, tak se nažraní válí někde opodál ve stínu. Najít stín však není jen tak, protože je největší sucho za posledních dvacet let. Keře i stromy vypadají mrtvé. Jen akácie jsou zelené, protože jejich kořeny sahají hluboko až k spodním vodám.

Kdo má to štěstí setkat se tváří v tvář s bojovným pakoněm a přežít ? 

 Podél plotu naproti nám jde statný pakůň s ostrými rohy a chová se, jakoby chtěl zaútočit na dva drobné dvounohé predátory, aby se jich zbavil. Používám osvědčenou taktiku a vyrážím prudce proti rohatému ďáblovi. Překvapeně se zastaví, frká, pohodí hlavou a úprkem vyklízí pole. Stojí za houštím a kouká, co bude. Nic. Míjíme se bez konfliktu. Štěstí, že neví, jak slabí jsme proti němu. Trocha adrenalinu ale nikdy neuškodí a život má hned ostřejší kontury. Po chvíli se obracíme a stejnou cestou podél plotu území lvů jdeme zpátky. Zas je nám v cestě, ale tentokrát pakůň opouští pozice hned a nechává nás projít, ač by mohl vybírat mýtné s těmi svými rohy. Zvuky ptačích volání při západu slunce, zčeřená Crocodile river pohybem hrochů pod hladinou, hašteření divokých hus i ostrý nepříjemný křik všudypřítomných kovově lesklých ibisů a následný chraplavý dunivý řev hrošího samce, vymezujícího si své teritorium a harém, to je exotická romantika Jižní Afriky. Pak se z dálky ozve lví řev a chechot hyen. 

Zebry umí být divoké a nebezpečné, když jim něco nejde pod nos a hlavně, když jde o hierarchii.

Stmívá se a bušem vedle cesty nám jdou po boku zebry v očekávání přídělu granulí. Krmení granulemi přímo z ruky jim vyhovuje, ale musíme mít pomalé a plynulé pohyby. Prudký pohyb u nich může vyvolat agresivní reakci a zebry umí kopat i kousat. Jejich vztahy jsou nám záhadou. Když zjišťují, že granule došly, poodchází v naději, že ještě něco dostanou a jedna zebra začíná močit. Ostatní se semknou kolem ní a lísají se a olizují. Náhle nejspíš hierarchie způsobuje rozkol a strkání i kopání a pak mizí ve tmě. Dáváme si polévku a spolubydlícím opět krájím banán na kousky. Nedočkavě si pro ně skáčou, než je stačím rozmístit. I kaloni se objevili a jejich akrobatické kousky mě míjí jen velmi těsně, až cítím ve tváři závan vzduchu, zvířeného blánami křídel letounů, když se vrhají pro kousky světle žluté pochoutky. Není divu. Banány výrazně voní, jejich chuť je skvělá a v Česku ji neokusíme. Ten rozdíl je markantní. Přesouváme se z visuté terasy dolů do noční divočiny mezi zvířata. Ohýnek už hoří, vychlazené pivko chutná a prasata bradavičnatá přišla paběrkovat. Ten známý drzý teenager zas útočně uplatňuje svá práva na krmi a tak musím opět použít taktiku fingovaného útoku, ale u prasat se mohu setkat s odvetou, proto si na pomoc beru plastovou židli a prudce vyrážím proti dotěrovi. Prasata prchají, ale on ne. Ustoupil a výhružně funí. Když však vidí ostatní zdrhat, neochotně je následuje. To bylo na hraně. Hroší serenáda z Krokodýlí řeky je pro popíjení pivka u ohýnku skvělou melodií a když se z druhé strany přidává opět lví řev, atmosféře africké noci nic nechybí.

ČERNÝ SEKURITA NÁS DRŽÍ V ŠACHU

Guacamole ke snídani je skvělé a rychle sem tam se přesouvající smečka mangust nám k jídlu dělá zvukovou kulisu spolu s ptactvem ve slunečném ránu. Hned z postele do studeného bazénu a v rozespalosti jsem si ho nevšiml. Má jen jeden párák a zjizvenou tvář. Je mohutný a výhružný. Na štěstí, prasata bradavičnatá jsou býložravci. Dostal pár granulí a nyalám, které s respektem sledovaly, jak se pašík krmí, házím teď nenápadně granule z visuté terasy, aby jim je nesežral. Jenže slyší krmi dopadat do listí a už se k nim hrne. Něco stihly a jdou se poohlédnout jinam, zatímco se spokojený kanec drbe vehementně o větev, což povzneseně sledují dvě procházející žirafy. Volíme procházku podél plotu Krugerova parku s výhledem na Krokodýlí řeku, protože tam se vždy něco děje. 

V Africe je stále co objevovat a nemusí to být vždy velcí tvorové, nicméně někteří mohou koukat do 1. patra.

Opět nás čeká překvapení, tentokrát v podobě dvou bojujících dospělých samců vodušky, co s bojem museli přestat, neboť jeden z nich se dostal na nesprávnou stranu plotu, tedy k nám. Je plný adrenalinu i strachu, což je dost nebezpečná kombinace, takže ho raději obejdeme, než abych na něj zkoušel vyběhnout a odehnat ho. Jeho zbraně mají ostré špičky a skoro je cítím zabodnuté v břiše. Je nám jasné, že když se sem z Krugeru dostal mohutný samec antilopy vodušky, je to pro hyenu nebo levharta hračka a lvi jsou také zvědaví. Občas se v Marloth pohybují a mříže na dveřích i oknech v přízemí rezidence mají svůj význam. Kdyby velké kočky chtěly, dostanou se i na visutou terasu bez problému. Obcházíme zmateného samce vodušky po skalnatém terénu a malý ještěr velikosti korovce, tedy mého předloktí, neochotně přerušuje slunění a mizí v temné škvíře pod balvan. Slunce praží, tak dáváme pauzu na lavičce s výhledem na Krokodýlí řeku. Pár loků vody a mandarinky přijdou vhod. Volavky se vozí na hřbetech hrochů, krokodýli se přehřáli a zmizeli v hlubinách, v dálce rozčileně řičí sloní pubescent uklidňován hlubokým dunivým hlasem staré slonice, křiklaví ibisové se nedají zahanbit a svým křikem nám rvou uši. Máme zas přes deset kiláků a v tom vedru mi mozek asi vynechává, takže zapomínám vypnout alarm, když vcházíme do domu. Alarm sice hned vypínám, ale za chvíli přijíždí po zuby ozbrojený černý security boy. Musíme se mu legitimovat asi, aby se pomstil za vyrušení od oběda a poučuje, že máme volat a alarm zrušit. Omluva je přijata i se slibem, že si dáme pozor a strážce pořádku odjíždí. Kolik bude výjezd stát, se můžeme jen domnívat. Navečer máme běžnou společnost a přidává se i malý springbok, antilopa skákavá. Menší už je jen dikdik. Hmyzí volání je jak pískání ložisek o 120 decibelech. Je podobné, jako v jihovýchodní Asii. Zajímavé je, že v určitý čas v noci začne a pak také skončí, jako když utne. Větvemi stromů a keřů k nám přišla i komba velká, chlupatá potvůrka velikosti kočky domácí, ale asi jí nepřipadáme tak zajímaví, aby se s námi zdržela a tak pokračuje na své noční pouti. Přes den spí někde v dutině stromu, nebo v podkroví.

OPICE NÁM KRADE VEČEŘI

Springbok nás ráno bedlivě sleduje a zajímá ho vše, co děláme. Rozhazujeme zbylé granule a opouštíme skvělé místo. Strážcům parku Marloth odevzdáváme klíče od rezidence a jedeme směr Malelane, kde je gate do Krugeru, ale také supermarket, kde dáme kafe a doplníme zásoby. Ostré vysoké varhánky na nezpevněné cestě ve směru kemp Biyamiti extrémně drkotají a mám obavy o pneumatiky. Vjíždíme do zákazu vjezdu kromě ubytovaných v lodge, což jsme my. I tato cesta je nezpevněná, plná výmolů a málo frekventovaná. Asi proto hned u řeky Biyamiti zahlédneme skupinu pěti nosorožců, z nichž je jedno mládě. Řeka je skoro vyschlá a zbývající louže vody musí zvěři stačit na přežití. Vidíme snad stohlavé stádo slonů ve vyschlém korytu i na březích, kde je ještě zeleň díky spodní vodě a tak mají svou pastvu. Jinak je Kruger vyschlý na troud a stromy i keře vypadají, jako bez života. Musíme zastavit, kvůli krmícím se slonům stojícím na cestě a zezadu houpavým krokem přicházejí další. Jsme v obklíčení. Musíme být trpěliví a počkat, až se přesunou za mladými větvičkami o kousek dál. Nezajímáme je, naštěstí. To se sloní rodinkou, odpočívající ve stínu velké akácie, je to jiné. Jen po pár minutách jízdy a zase sloni. Nemají co dělat, jen relax a tak, když je míjíme, jeden nerudný teenager zařve a ohání se po nás. Zrychlení nás zaboří do sedadel. Lodge Biyamiti nás vítá samoobsluhou. Recepce je opuštěná a na dveřích je přilepeno páskou pár klíčů. Na seznamu nacházíme své jméno s číslem chaty a není, co řešit. 

Slony v Národním Parku Kruger potkáváme všude a není to vždy mírumilovné setkání. Umí být i útoční.

Náš bungalov s venkovní kuchyňkou má výhled na vyschlou řeku, v níž však opodál pod skalou mají sloni své bahenní lázně a tak slyšíme sloní řev v noci ještě dvakrát. Před tím nás ale okradla opice o dva banány a tím nám udělala radost. Stříbřití kočkodani jsou příkladem opičí drzosti a umí být i útoční, aby se dostali k tomu, co jíme my. I oni patří k druhům, co umí využít lidské společenství pro snadnější získání potravy. A jsou tady i další. V noci přichází tiše malý dravec genet – ženetka. Jde okousávat spálené zbytky z roštu grilu, což pro ni ale může být smrtelné. A tady je ten zakopaný pes. Divoká zvířata je zakázáno krmit, ale uklízet na noc rošty přikázáno není. Raději ženetce dáváme dvě syrová kuřecí stehýnka, aby si neškodila připálenými zbytky. Čapne jedno a mizí ve větvích. Není tady sama a druhá menší, co čekala na svou příležitost, ji teď má, ale bojí se. Hlad překonává strach a druhé stehýnko je pryč. Mají tady pružinové taštičkové matrace a to mi vyhovuje na záda. Brána kempu se otvírá v 5:30, tak vstáváme v 5:00 a snídani si bereme sebou. Ráno je totiž větší šance vidět velké kočky v akci. Samice nosorožce s mládětem nám přebíhá přes cestu a mizí v buši. Potkáme ještě pět nosorožců a tak je zřejmé, že tvrdé tresty pytlákům i posílení ostrahy nese své ovoce. Impaly mají ve zvyku zdržovat se podél cest a je jich v parku asi 160 000, takže se tady daří i predátorům. Sloni už jsou přemnožení a odváženi do parků v zemích, kde je kvůli bojům vybili. Stádo buvolů se válí v tůni, kde je ještě voda a nás zastavuje skrumáž aut. Chvíli mi trvá, než zahlédnu v trávě uši. Divocí afričtí psi jsou vzácní a tady jeden hlídá mláďata, zatímco zbytek smečky loví. Mláďata jsou ale zalezlá v noře před hordou plechových oblud. Dřevo na gril máme koupené a příprava jde do finiše, když hlavní kočkodan opět ukazuje, proč je kápo. Drze nám krade v alobalu zabalený chleba se sýrem a česnekem pro grilování a už si na něm pochutnává na nedalekém stromě, jakoby se nám vysmíval. Naštěstí alobal odstranil.

LEVHART, HYENA A PIJÍCÍ ŽIRAFA

Mohutný samec levharta je ve stínech na břehu Biyamiti je prakticky neviditelný, zato hyena v bahenní lázni kousek od mostu přes řeku, na němž stojíme, si s maskováním hlavu neláme. Asi čeká, až kočka půjde lovit, bude levharta sledovat a možná se podaří loupež kořisti. Oba nepřátelé o sobě navzájem ví. Obrovská stáda slonů se pohybují vyschlým korytem řek a občas nás zastaví na cestě. Nejvíc vyhrožují teenageři a někdy bývá náš únik těsný. Je tady i oblast žiraf. Jsou plaché a mají proč. Lvi je rádi loví. Dnes nás ale dvě překvapují svou odvahou, způsobenou nejspíš žízní z vedra. V napajedle se potýká hyena s nohou antilopy, kterou si do vody schovala, aby ji necítili ostatní masožravci a kolem nervózně pobíhají žíznivé impaly, neodvažující se přijít napít. Ani žirafy nejsou sebejisté a jedna to vzdává. Druhá ale žízeň nemůže vydržet a pije na vzdálenějším břehu nevelkého napajedla. Hyena má ale jiné zájmy a žirafu by stejně nedokázala složit. Po chvíli i s kořistí opouští napajedlo a mizí v buši, sledována antilopami i žirafami. Konečně mohou zahnat žízeň všichni. Při přejezdu brodu vyschlé řeky potkáváme impozantního žirafího samce. Míří k tůňce vody ve vyschlém řečišti, ale naše přítomnost ho zarazila. Jsme mezi ním a vodou. Obchází nás, ale stále váhá. Žízní a vidinou vody se olizuje. Zvířata jsou při pití zranitelnější a proto ty okolky. Nakonec nám dává důvěru a sklání se svým obtížným způsobem k vodě s širokým rozkročením předních nohou. Je od nás asi tři metry a hlavu musí vždy po chvíli zvednout, aby voda tekla do žaludku. Nehýbeme se a nemluvíme, abychom ho nestresovali a mohl klidně pít. Odchází vznešeně. Máme safari stan v buši v kempu Lower Sabie nad řekou stejného jména. V noci si při pivku užíváme atmosféru africké noci za chrochtavých výměn názorů hrochů, dunivého řevu slonů, podbarveného chechtavým zpěvem hyen a vzdáleného řevu lvů. Zvuků se ozývá bezpočet a neumíme všechny určit. Některé jsou hned vedle nás. Noční nebe je tady také jiné, protože jsme pod rovníkem. Liší se hvězdné sestavy a srpek měsíce nad námi pluje temnou oblohou, jako gondola.

TŘI LVÍ SAMCI SE TŘEMI LVÍČATY A ÚTOK KROKODÝLA

Spíme dobře, ale krátce, protože za svítání je šance na blízká setkání s predátory. Antilopy a paviáni se samozřejmě zdržují poblíž silnice. Potkáváme i ostatní běžná zvířata, ale lví samec ve vyschlém korytu přítoku Lower Sabie nás spolehlivě zaujme. Poněkud vzdálení tři lví samci hlídají tři lvíčata a lvice jsou nejspíš na lovu. V případě úspěchu, lvice přivolají ostatní řevem ve správné tónině, ale nejdříve se samy nažerou, protože samci si kořist okamžitě nárokují. V poledne začíná pražit, zvířata hledají stín pro siestu a my se jedeme dospat. Dunění a zvířený prach odhaluje žíznivé stádo, blížící se tryskem k řece pod terasou restaurace, kde si dáváme sirlion steak. Pakoně a zebry se hrnou k vodě a hltají životodárnou vodu, ale nic není zadarmo. Pod hladinou se skrývá skutečně hrozivý predátor. Asi pětimetrový krokodýl nilský prudce vyráží z vody a chytá zebru za čenich. Ta však nedá svou kůži lacino, bojuje o život kopyty a úspěšně. Krokodýl pouští bojovníka a stahuje se do hlubin počítat boule. Přes své obrovské rozměry i sílu nechce riskovat vážné zranění, nestojí to za to. Údery kopyt bylo slyšet i na dálku. Během té potyčky nám steak trochu vychladl, ale chutná náramně.

VYPLAŠENÝ TLUSTOKOŽEC A LOVEC HADŮ

Větve se lámou, jak běží. Pak se zastavuje a jeho krví podlitá potměšilá očka hledají nepřítele. Pokračuje rychlou chůzí, až objevuje vhodnou stezku úniku. Robustní dospělý samec hrocha se zapomněl na noční pastvě a my jsme mezi ním a vodou, což znamená dost velké riziko. Jeho postoj je jasně a srozumitelně útočný a tak mu raději necháváme prostor k ústupu, což s překvapivou rychlostí tlouštík využívá a ztrácí se v buši u silnice, než se sklouzne do své tůně v řece Lower Sabie. Další zábavu nám o kus dál ve vysychajícím jezírku připravila skupinka tlustokožců neurovnanými vztahy. Hroší komentáře jsou slyšet ještě chvíli po vyřešení sporu a nesou se daleko. Teď ale neúspěšně pátráme po lvech, neboť je vedro a jsou zalezlí ve stínu, kde rychle oddechují, aby se aspoň trochu ochladili. Alespoň samci antilopy nyala nám chvíli povolují sledovat jejich cvičné půtky a pak v podvečer vidíme nohatého dravce na řízeném spáleništi, které je úmyslně z jedné strany silnice a má zabránit šíření požáru. Hadilov písař opravdu vypadá, že má pero za uchem, než ho rozvine v korunku pírek, když najde plaza, kterého hned umlátí dlouhými nohami, opatřenými ochrannými šupinami proti uštknutí. Svou malou kořist spolkne vcelku a pátrá po další. O kus dál se trávou prochází drop velký a občas něco sezobne. Buď zrno, nebo hmyz. Jezírko poblíž kempu, kde jsme sledovali hroší roztržku, nám vždy zpříjemňuje noční posezení s pivkem, protože máme noční zvuky z první ruky.

V OBLASTI LVŮ

Malí, kolibříkům podobní, žlutozelení ptáci nás baví u brzké snídaně v autě. Létají kolem, sedají si na těsnění oken a koukají na svůj odraz. Dost je zajímá a jsou připraveni bojovat o území hojnosti. Hlasité křoupání čelistmi drcených kostí a supi čekající na stromě nás přivádí k hodující hyeně. Část mršiny nejspíš ukradla lvům. Sežere všechno, včetně kostí a tak supi budou jen paběrkovat. Cestu do kempu Satara si prodlužujeme zajížďkou k napajedlu Leeupan a pak k odpočívadlu Tokswane na kafe. K řekám vedou z asfaltek vyhlídkové oblouky terénem, který bývá někdy neprůjezdný hlubokými výmoly. Na jeden sjíždím, protože máme dost času na převzetí ubytování. A pak je vidíme přímo u cesty ve stínu stromu. Tmavé hřívy dvou samců jsou královskou ozdobou vládců a jejich čtyři lvice odpočívají s nimi. Se třemi lvíčaty je to jinak. Ta jsou dost neposedná a když otravují samce příliš, dostanou vrčící pokárání a štulec tlapou. Málokdo sem jede a tak máme lví rodinku pro sebe asi na hodinu. Jsou od nás asi 7 metrů a my máme vypnutý motor a otevřená okýnka, která jsou v tuto chvíli neovladatelná. Naštěstí vypadají, že jsou nažraní. Ví o nás, ale naučili se už dáno lidi ignorovat, protože jim neškodí a nekradou kořist, jen čumí. Opodál zahlédneme další samice, ale nevíme počet. Prostě velká smečka. Euforie nás drží až do večera. Ještě potkáváme samotné mládě hrocha na pastvě a v noci k bungalovu přichází kočka plavá šmejdit kolem grilu. Dostává mleté maso a spokojeně vyběhne na strom se svou kořistí. Ještě později kolem probíhá medojed a dělá nám den ještě zajímavější.

SAMÍ LVI

Lvice s lvíčaty, asi dvanáct kusů, odpočívají ve vysoké uschlé trávě podobné barvy, takže lvi téměř splývají s terénem. Jsou od nás asi 30 metrů a nepřítomnost samců znamená, že jsou na obchůzce a kontrole loviště. Chvíli čekáme na nějakou akci, ale ta přijde až večer. O pár kilometrů dál vidíme dva samce, jak se válejí v trávě, zatímco lvice jsou přesvědčeny, že obchází a značkují teritorium. Zato u kořisti jsou vždy první. Jsou dost vypečení. Předvčírem 40°C a dnes studený vítr ohýbá suchou trávu rozlehlé savany k obzoru na všech stranách. Pahýly stromů a padlé kmeny s větvemi někdy vypadají jako zvířata, jindy jak vybělené kosti. Druhý den už se pohybujeme kolem kempu Satara a vidíme další smečku lvic s mláďaty, z nichž dvě jsou čerstvá. Velké stádo buvolů nám kříží cestu a trvá půl hodiny, než ve zvířeném prachu mizí poslední. V podvečer se pase mladý hroch nedaleko téměř vyschlého napajedla, kde se mrská víc ryb, než je vody. Zatím žijí.

OBKLÍČENI HYENAMI

Po cestě do buš-kempu Balule narušujeme klid lvího samce, pak sledujeme dvě hyeny a různé druhy býložravců. Přihlásit se musíme v kempu Olifant, aby nás mohli zadat do počítače, protože v Balule jsme bez elektřiny v tradiční kruhové chajdě. Je podvečer a hyeny začínají zpěvavě výt za plůtkem, který je spíš jen symbolický. Lvi se ozývají od nedaleké řeky Balule. Ráno Stáňa vaří polévku na plynovém vařiči, jsou tu i plynové lednice, a paviání samice se drze přikrádá ve snaze něco ukořistit. Nakonec na opici musí vzít dlouhou tyč a pavián prchá do roští, kde ho zastaví plot tak, že se zamotá a začíná panicky vřeštět. Nebezpečná situace. Navíc za plotem hned začala vřeštět celá tlupa a to už je koncert. Stáňa moudře ustupuje a dává samci šanci na únik. Ještě chvíli povykují, ale uklidní se a jdou si po svých. Noc je jasná, ale velký vůz na obloze nenajdeš. Jsme v obklíčení a hyeny spouští svou serenádu. Plíží se tmou kolem, jako vlkodlaci. Slyšíme je zblízka.

ÚTOK PAVIÁNŮ A HRDINNÁ RECEPČNÍ

Zraněný kulhající levhart zvolil jako svůj úkryt kanalizační potrubí pod silnicí. Žádná akce nebude, líže si rány. Buď se mu nevydařil lov antilopy, nebo narazil na soka. O kus dál mají tři hyeny nějaký sociální problém. Menší samec se chce nejspíš připojit ke dvěma samicím, ale ty mu to neusnadní. Při návratu jsme svědky invaze. Baboni berou buš-kemp Balule útokem, ale křik přilákal černošskou pracovnici ozbrojenou prakem. Útok se mění v bezhlavý úprk za křiku a nadávání. Šup přes plot a pryč k nedaleké říčce.

SLONICE ÚTOČÍ A TARBÍCI PRCHAJÍ

Cestou do bushveld campu Shimuwini dáváme snídani v kempu Letaba. Samozřejmě lion run, což jsou dvě volská oka, klobása, grilovaná slanina, rajče, restovaná cibule a tousty, z nichž jeden na závěr namažeme máslem a marmeládou. Dílo zkázy dokonáno i s tečkou v podobě double expresa. Ještě nákup, protože v bushveld kempu nic nebude, pak procházka podél plotu s výhledem na řeku jménem, jak jinak, než Letaba a pokračujeme. Shimuwini je vyprahlá pustina, až na okolí řeky Letaba, kam přicházejí početná stáda antilop, aby opatrně a s napětím pily. Občas některá zaplatí životem, když je zubatými čelistmi krokodýla stažena do hlubin a utopena, aby pak trhána na kusy skončila v žaludcích plazů. Asi třicet hrochů má své místo v řece přímo před verandou našeho bungalovu a dávají o sobě vědět. Dochází i k hlasitým roztržkám při takovém množství nerudných týpků. Náhle na nás útočí obr s chobotem. Vypravili jsme se na průzkum podél plotu a podél plotu jde i malé stádo slonů s mladými i s teenagery. Tentokrát ale zaútočila samice, kterou překvapila naše blízká přítomnost a bojí se o malé slůně. Rozbíhá se proti nám, divoce mává chobotem i ušima a pohazuje hlavou do všech stran a řve, až nám vnitřnosti vibrují. Tři metry od nás zastavuje, až se zvedá prach a koulí očima. Nereagujeme jinak, než focením, takže provede ještě dva náznaky výpadu a s hlubokým mručením se odebírá pryč od zkoprnělých narušitelů. Pak ještě musí předvést své výpady dva teenageři a je vyřešeno. V noci kolem poskakují plaší tarbíci a jsou nezachytitelní objektivem. Navštěvuje nás plachá ženet a později i její větší příbuzná cibet, ve své pouti za zbytky kolem grilů a noční zvuky Afriky resonují nad hladinou Letaby.

NECHRÁNĚNI POBLÍŽ SLONŮ

Hbité veverky snídají s námi a stejně tak i zoborožci berou za vděk zbytky, co jim hodíme. Nepřeberné množství zpěvného ptactva nám koncertuje u kávy a tak se na ně nějaký ten drobek také dostane. Přilétá vrána černobílá a pronásleduje jednu veverku, která si z ní dělá srandu a vždy, když unikne, opět se provokativně ukáže a vrána se může přetrhnout. K obědu přichází stádo slonů na zeleň mezi kemp a Letabu. Aby se sem dostali, museli vodou pod vyhlídkovou budkou a když se chystají zpět, běžíme zaujmout pozice na té vyhlídce. Prochází pomalu kolem a tak máme možnost sledovat jejich sociální chování, starost o mladé a hry adolescentů. Ví o nás a jsou obezřetní, ale nijak se nepřibližujeme, tak nás tolerují. U kempu se nechává brána přes den otevřená bez jakýchkoli opatření proti vniknutí divokých zvířat. Sloni prochází kolem a my se sem samozřejmě přesunuli, takže se ocitáme v jejich blízkosti bez jakékoli zábrany. Nesmíme je rozčílit a to znamená žádné prudké pohyby nebo pokřikování.

TANEČEK S BUVOLEM

V noci řval nedaleko lev, tak ráno vyjíždíme hledat, kde se potlouká. Množství supů nedaleko posedává na stromech a lze tak tušit, že čekají, až se lev nažere a odejde si lehnout do stínu, ale celá scéna je kryta bušem. Musí nám stačit naše představivost. V podvečer jede Stáňa sama na obhlídku okolí a zastavuje u rokle, za níž sedí opět supi na stromech. Vystupuje nedovoleně z auta, aby se podívala dolů a vtom na ni odtud vybíhá rozčilený buvol. Ústup byl překotný a odjezd také. Útok byl asi jen náznakem, jinak by bez šrámu nevyvázla. Možná šlo o samici buvola, která se nemohla rozloučit se svým teletem, které už žerou lvi. Večer klademe návnady na ženet, cibet, případně i medojeda a také na svižné tarbíky, které se mi ovšem nedaří zachytit na záznam. Všechna ta zvířata jsou plachá a hned mizí. Je tady relax bez signálu.

CIBET NA NÁVŠTĚVĚ

Býci výhružně pohazují hlavami s masivními ostrými rohy, frkají a hrabou kopyty, až se zvedá prach. Známka rozčilení a agresivní nálady. Hroši nás už vyprovodili hlubokými hlasy a teď nás mají v šachu buvoli ze všech stran a není to první, ani poslední blízké setkání s nimi. I hyen potkáváme víc a zaznamenáváme, že stále rády využívají příčnou kanalizaci pod silnicí jako doupě pro mladé. Lev se tam nevejde. Další důkaz umu divokých zvířat využít lidskou civilizaci ve svůj prospěch. Jsme na cestě do kempu Mopani, což znamená motýl, ale jde o rozšířený strom s listy ve tvaru motýlích křídel. Večer u bungalovu rozmisťujeme lákavé kousky a čekáme při pivku. Spánek nás ale přemáhá. Ráno podle stop je to cibet, kdo se nakrmil.

BLÍZKOST PREDÁTORŮ A SLONÍ RADOST

Lvice s odrostlými mláďaty spěchá přes silnici k nedaleké řece, téměř vyschlé. O kus dál k řece vede loap a tak zkoušíme štěstí. Jsou u tůně s vodou dřív, než dorážíme my a už se kočkují dole v korytu pod dohledem matky nahoře na břehu asi o 10 metrů výše. Náhle lvice zbystří a přikrčeně se plíží směrem k nám. Mladí lvi okamžitě strnou a pozorují situaci. Po chvíli se připojují, protože jsou ve věku, kdy už musí začít lovit. Jdou přímo na nás a my nemáme šanci zavřít okénko bez spuštění motoru, který by je mohl vyplašit. Mladí lvi jsou jiní, než jejich zkušená matka, chtějí vše vyzkoušet a proto se zajímají o možnou, zatím živou kořist ve velké plechové konzervě s otvory. Cítí nás a jejich pohled je pohledem predátora. Dívají se nám přímo do očí a adrenalin se začíná vyplavovat do tepen. Stačí jim jeden skok. Matka však ví své o lidech a bez povšimnutí pokračuje dál kolem nás. Dokonce s okázalou ignorací. Neochotně ji následují, jak jim velí instinkt a ještě se otáčejí. Určitě se jim sbíhají sliny. Náhlé zvuky úprku prozrazují jejich pravý zájem. Jdou po žirafě, což jsou dost velké ambice pro tuto partičku. Dnes máme lví den. Z terasy restaurace v kempu Mopani je výhled na rozsáhlé napajedlo, kde se zdržuje množství vodního ptactva i krokodýlů a jsou slyšet hroši. Sloni sem chodí pít ve stádech a když se blíží k jezeru, někteří začnou troubit nebo řičet a všichni se rozeběhnou k vodě. Někteří vběhnou rovnou do vody až tak, že se potopí a radostí se ve vodě všelijak přetáčí a skotačí, jak děti v bazénu, což naláká i zbytek stáda. Jen ti staří jsou konzervativnější a zůstávají v mělčině, stříkajíc si vodu chobotem na sluncem rozpálený hřbet.

DRZÝ ŠAKAL A MOUDRÉ HYENY

Při ranním výjezdu, kromě běžných sudokopytníků a zeber, vidíme důstojně kráčet na dlouhých nohách pravěkého predátora. Ptáci patří totiž k nejbližším příbuzným dinosaurů. Hadilov písař právě tančí tanec smrti nad kořistí, kterou utlouká údery pařátů svých nohou, aby ji pak zhltl vcelku a pokračoval ve vražedné obchůzce svého teritoria. O kus dál dva stromy, ověšené supy, naznačují přítomnost dalšího predátora a jeho kořisti. Neprostupná buš nám nedovolí vidět, o co jde. V podvečer jedeme k místu setkání s lvicí a odrostlými lvíčaty a máme štěstí. Trůní na protějším břehu asi 20 metrů nad korytem s loužemi vody, kde se zdržují antilopy, zebry i buvoli. Jsou však pro lvici nedostupní, protože nemá šanci se k nim nenápadně přiblížit. Vracíme se do kempu Mopani, ale před tím je ještě trochu času na návštěvu napajedla pod baobabem, který na kopci dominuje okolí. Čeká nás tam krátký překvapivý příběh. V napajedle bere lázeň klan hyen a poblíž se pohybuje šakalí pár. Po chvíli se jeden ze šakalů osměluje a na vzdálenějším konci, asi tak 5 metrů od relaxující hyení královny, drze pije. Hyena ho pozoruje, ale nestojí jí za námahu. To drobného šakala irituje a jde se napít přímo k ní a ostatním hyenám. Pořád nic, tak co s nimi? Šakal provádí na výsost drzé značkování přímo u hyen, až jedna nevydržela a jde na kontrolu té nestoudnosti, zatímco šakalík důstojně odkráčí. Hyena ví, že hbitého šakala nemá šanci chytit, tak se ani nesnaží. Není hloupá. My se dohadujeme o příčinách šakalího jednání, neboť v přírodě se nic neděje bezdůvodně. Určitě jsou v tom nejen instinkty. Možná chce, aby si hyeny zvykly na jeho pach a to mu pak usnadní ukrást kousek jejich kořisti. Nebo jen předvádí své sebevědomí s podtextem: "Chyť mě, když to dokážeš."

DEN JE VE ZNAMENÍ SMRTI

Míříme do bushveld campu Sirheny a den je ve znamení smrti. Vyžraná mršina buvola vysvětluje nervozitu a strach nedalekého malého stáda buvolích krav s telaty. Jedna je ošklivě zraněná na hřbetu, což znamená, že na něm chvíli vozila lva, co se jí pokoušel strhnout. Necháváme stádečko za sebou a je jasné, že je čekají ještě perné chvilky. V teritoriu jiné lví smečky leží mršina žirafy. Říkám, že potřebuji odpočinek a Stáňa říká, ať tedy zajedu ke lvům, což je vtip, neboť každý tady hledá lvy a často neúspěšně. V malém loapu zajíždím do stínu starého stromu a trochu odpočívám. Když se probírám, Stáňa říká: "Je tam lev." V dálce vidím typickou siluetu ležící lvice se zdviženou hlavou. Kolem se poflakují paviáni a jeden náhle začíná poplašeně štěkat. Že by si lvice všimli až teď? To samec nyaly nedaleko nás se flegmaticky pase a nic ho nerozhodí. Dnes se "citelně" ochladilo z včerejších 41°C na "pouhých" 36, ale přesto ten puch nelze necítit, protože mršina slona, kolem níž jedeme, už chvíli není čerstvá. Kupodivu je netknutá, žádní predátoři ji neobjevili včas a nedávno praskla tlakem plynů rozkladu. Zájem nemají ani supi, což znamená, že je kolem dost čerstvé kořisti. Budeme mršinu slona sledovat průběžně pět dnů a predátora u ní neuvidíme, takže obřího savce nakonec spotřebuje titěrný hmyz. Začíná bouřka a nad africkou savanou se nakupila temná mračna, z nichž se klikatí jeden blesk za druhým doprovázený ohlušujícími třesky a silným hřměním. Vyprahlá zem nasává kapky deště, jako houba. Právě ke mně přilétlo stvoření z říše hmyzu se zvukem vrtulníku a doráží. Nechci se kámošit, nevím, jak velké žihadlo vlastní. Je tma, bouřka doznívá a zvuky hromů nahradil lví řev. Bushweld camp má dokola chatrný plůtek bez elektřiny a přeskočil bych ho snad i já a tak se těšíme, co nás v noci navštíví. Zatím nám zpívají žáby trochu jinak, než jižněji. Asi jiný gang. Místo návštěvy predátora se vrací bouře a leje až do jedné v noci.

KRVELAČNÁ BATOLATA, ROZČÍLENÁ ČERNOŠKA A ŘEV SOKŮ

Ve včerejším vyschlém korytu je dnes odraz bezmračné oblohy na hladině řeky. Ochlazení deštěm však pomalu ustupuje stoupající teplotě. Mršina slona je beze změn, zato o kus dál nám z auta, blokujícího cestu, ukazují do křoví a už slyšíme kňourání i zlostné vrčení malých lvíčat, která z masité kořisti úplně šílí. Lvice jim asi poprvé umožnila okusit krvavou stravu a malí lvíčci jako posedlí trhají, rvou a cpou se masem antilopy. Lvice sama také žere, zatímco velký samec bohorovně sleduje soupeřící koťata. Je už nažraný, zvedá se k odchodu a dost kulhá, takže se samec nyaly nevzdal bez boje. Lev nejde daleko a o kousek dál sebou plácne do stínu. Chce mít klid na zažívání. Nevidíme, zda má nyala ulomenou jednu špičku rohu, takže to může být ten flegmatický sympaťák ze včerejška, co lvům teď plní žaludky. Koloběh života a smrti je základ přírody. Lvice se zvedá a zahrabává zbytek kořisti listím a pískem. Nechce se dělit se supy, šakaly a hyenami. Odchází do buše a lvíčata se batolí za ní. My pokračujeme po nezpevněné cestě podél řeky Shingwedzi, což v šonštině znamená hvězda. Míjíme stádo asi 10 žiraf a jen zpomalíme, abychom je zbytečně neplašili, i když pohled na běžící žirafy stojí za to. Projíždíme úžlabí brodů bez problémů, až na poslední s balvany, kde zůstáváme uvízlí v proudu vody v divočině, kam nikdo nepřijede. Vydali jsme se totiž na cestu, která je z druhé strany uzavřena právě kvůli tomuto brodu. To teď ale nevíme. Blbá situace. Pěšky zpět územím lvů ve vedru, to bude chuťovka. Po pár pokusech se mi daří auto zhoupnout a vyjíždíme z rokle přítoku řeky Shingwedzi - Hvězda. Ceduli zákaz vjezdu na řetězu přes cestu musíme sundat a po průjezdu opět instalovat. Snídaně v kempu Shingwedzi přichází vhod, tak expreso není možné a my pokračujeme na neštěstí pro mě, protože má dobrodružství nikdy nekončí a teď se chystá jedno speciální. Mívám své samočistící dny, což ve skutečnosti je opakující se průjem s neodkladným vykonáním. Už jsme chvíli na cestě a co jsem tušil, je tady. Kromě k tomu určených míst se v parku nesmí vystupovat z auta, protože náhoda je blbec. Porušuji všechna pravidla a přejíždím na pravou stranu, abych měl dveře ke škarpě, vyskakuji a s úlevou se zbavuji nebezpečného přetlaku. Vím, že není konec a za chvíli jsem opět blízko trapného neštěstí. O kus dál je loap a možná to vydržím. Náhle však auto před námi zastavuje a černoška se chystá na skvělou fotku bachyně prasete savanového se čtyřmi selaty. V tu chvíli mám, za to, že je to můj konec. To focení nevydržím a tak to střihnu kolem za jejího hlasitého lamentování. S asfaltky jsme na prašné cestě a já vím, že za zákrutou bude vhodné místo. Nikdo nikde. Vylítnu z auta, kalhoty sundávám ještě za letu a šup do dřepu. Sakra, auto za námi a stíhám jen půlku. Možná, že černoška viděla mou bílou prdel, nicméně teď nadává z okénka do okénka o překaženém focení a že se to nedělá. Jsem rudý, zpocený a není mi dobře z nedokončené akce. Stáňa na mě ukazuje a říká něco o disentérii, načež se černoška rozesměje jako blázen a s chápavým úsměvem a omluvou odjíždí. Někdy se prostě mé samočištění organismu neobejde bez speciálních zážitků. Jedu se sprchovat. Jedeme podél řeky a náhle nám před auto skočí a stejně rychle zmizí samec nyaly. Má ulomenou špičku levého rohu a my víme, že se sympaťák nestal kořistí lvů. Odpoledne jede Stáňa sama ze zřejmých důvodů a má úspěch. Lvi sice odtáhli kořist dál od cesty, ale mohutný samec se povaluje asi 3 metry od ní. Navečer a hlavně v noci necháváme kousky banánů na lavičce u grilu, ale místo komb přilétá množství můr a ve světle baterky jim oči svítí, jak neony. V chuchvalcích se svítícíma očima vysávají šťávu z banánových kousků, jak nějací malí banánoví upíři. Jsme obklopeni hmyzem, můrami a brouky, ale netopýři dnes nikde. Asi mají hody nad řekou. Voda se ale pomalu vsakuje, zítra už nebudou mít zvířata vodu k pití a budou odkázána na mini-napajedla vyhrabaná v korytu vyschlé řeky slony, kteří umí vodu pod povrchem najít. Už jsem vypil v pivu asi tři hmyzáky a mám toho dost. Jdu spát. Spaní ale netrvá dlouho. Třese se mnou a křičí: "Ládine, hned za plotem řvou lvi!" Řev nám rezonuje až v žaludku. Je hvězdná noc a my s baterkami a foťákem u plotu sledujeme spíš jen sluchem, co se děje, protože aktéři jsou v korytu řeky pod břehem. Boj o teritorium s harémem samic je nelítostný a oba samci se střetávají s dvojnásobnou kinetickou energií dvou tun s doširoka rozevřenými tlamami s dopředu trčícími kly. Oba hroši řvou hlasitě a vztekle. Pak něco praská a zas a znovu. Řev jednoho hrocha se mění v nářek, zatímco druhý řve hluboce, vítězně a nepřestává drtit a zraňovat soupeře. Poražený naříká a náhle je ticho. Asi je po něm. Evoluce znamená smrt slabších.

STŘEDNĚ JEDOVATÝ

Ráno kontrolujeme situaci, ale pod břeh nevidíme. Při objíždění okolí potkáváme další lvici s lvíčaty a pak nám přes cestu přebíhá mangusta zlatá. Zastavuje mezi keři a něco sleduje. Náhle začíná lapat hmyz za letu a živí se jím. O kus dál nám předvádí svou kakadu dudek, než vyplašen odlétá. Po odpoledním zdřímnutí Stáňa objevuje tenkého, asi 1,2 metrů dlouhého hada s podélnými bílými pruhy. Je dost rychlý. Trochu výhrůžně nám pózuje na rozpraskaném pařezu vedle bungalovu, než zmizí v puklině a vykukuje jen hlavička. Máme tedy nově strážce chajdy, středně jedovatého, jak jsme si našli.

ZOUFALÉ SLŮNĚ

Smečka od Sirheni pracuje na rozšíření klanu. Lvice bez lvíčat se páří se samcem. Teď ale odpočívají ve stínu akácie. Když se věc podaří, budou tři lvice živit dva samce a k tomu asi 10 lvíčat. Těžký život lvic. Po pár minutách cesty vidíme jak malé slůně zoufale obíhá svou padlou matku ve snaze jí oživit. Malý nešťastník je odsouzen k smrti hladem. Příroda je drsná. Smutná chvíle. Pak se náhle s hlukem rozhrnuje křoví hned a vedle nás se ztěžka nese mohutný slon. Další následují směrem k padlé slonici. Ten hluk a chvění země ji probírá z polospánku při relaxu v bahenní lázni a rychle vstává, aby uvolnila místo vůdkyni stáda. Spadl nám kámen ze srdce. Zítra opouštíme Kruger a pobudeme před odletem v parcích, kde můžeme zase chodit mezi divokou zvěří.