Kruger park v Jižní Africe.

Pohodlné safari po vlastní ose bez průvodců.

Berg en Dal, ráj kulíšků.

Vně parku jedeme do Gate Malelane a odsud, po vyplnění formuláře, že nemáme kašel ani rýmu, pokračujeme parkem do našeho dalšího ubytování. Prostorná stylová chata s travnatými došky na vysoké konstrukci střechy je víc, než potřebujeme a skýtá plné pohodlí i soukromí. Camp Berg en Dal je kvalitně oplocený a i tak je vidět pokusy prorazit bariéru nejspíš od nosorožců a slonů. Pokusy podhrabat se jsou od cibetkovitých, mezi něž patří i hyeny. Jsme v horách, tak je tady přijatelné klima, ale když se vyjasní, je to stejně pekáč. Kolem plotu uvnitř kempu vede rhino-trail, nosorožčí stezka a má tak ke dvěma kilometrům. Na jedné straně končí restaurací, která je nad přehradním jezírkem s několika krokodýly nilskými a dvěma hrochy. Pohybují se tu kolem také vodušky a další antilopy a spousta vodních ptáků vč. velmi akčních king fishers - česky nelogicky ledňáčků, tito led nikdy neviděli a neuvidí. Opeřenec, který Stáňu nejvíc zajímá ale není denní. Kulíšek je nejmenší sova a ohlašuje se slabým pískáním. K radosti manželky se kulíščí hvízdání večer ozývá ze všech stran, tak pobíhá po kempu s baterkou a nadšené výkřiky mi sdělují počet nalezených trochu oslněných sovích nešťastníků.

Mapa Krugerova národního parku v Jihoafrické republice.

Krugerem vedou asfaltové silnice i nezpevněné cesty. Vše je přehledně značeno rozcestníky, takže se jezdí bez průvodce.

Drastické vstávání v 5 hodin ráno nás trochu deptá, ale dáme to, protože v ten čas je největší pravděpodobnost zahlédnout predátory. Ale bilance zahrnuje jen žirafy, slony, antilopy, buvola, nosorožce. Snídáme v nechráněném prostoru s výskytem levharta a hyen, ale ti sem chodí až večer, když je klid a hledají zbytky.

Nosorožec se potlouká kolem nás.

 Před třemi lety jsme zůstali stát potichu a bez pohybu, když nás těsně míjel obrovský nosorožec. Ani jsme nedýchali. Pak mi kočkodan ukradl mafin skoro z ruky, když jsme si dávali expreso a hodnotili zážitek s jednorožcem. Odtud pořekadlo drzý jako opice. Predátoři zůstali v hloubi buše, tak se rozhodujeme odpolední výjezd odložit a prozkoumat rozlehlý kemp s jeho okolím. Dospávám, zatímco Stáňa jde na výzvědy. Na druhé kolo se připojuji. V kempu je s námi spousta druhů ptactva včetně strakatých zoborožců velikosti menší slepice a občas i podobně kvokajících, dudka i malých barevných křiklounů. Mezi tím hbitě pobíhají veverky po zemi i na stromech a někdy se objeví mangusta. Cestou nosorožců nás čeká překvapení. Je zraněný a bolestí přivírá oko, když se krmí. Obrovský slon škube větve ošklivě zraněným chobotem. Díry v chobotu jsou skrz a je to slyšet i při jeho dýchání. Není od nás ani 5 metrů, ví o nás, ale má své starosti. Po chvíli pokračujeme a doufáme, že se mohutný samec zatím ještě nestane potravou pro lvy a hyeny. 

Sedíme na lavičce nad jezírkem s krokodýly a hrochy a pozorujeme cvrkot. Husice několikrát s hlasitým křikem pronásledují vetřelce, king fisher obratně loví malé rybky, co bůhví proč vystrkují tlamičky z vody na celé ploše hladiny, hroši občas zachrochtají a zařvou a jeden krokodýl se pomalu sune naším směrem. Nezajímáme ho ale my. Strom s větvemi nad hladinou jezírka je nočním hřadem právě hromadně přilétajících perliček a plaz doplaval pod ně v naději, že některá při postrkování spadne do vody. Na zpáteční cestě potkáváme cibetku. Je mohutnější a větší obdobou ženetky navíc s černou maskou přes oči, jako mají mývalové. Živí se u plotu vně parku pravděpodobně masitou návnadou od obyvatelky chaty hned vedle. Inspirováni zážitkem jdeme provést svou vlastní návnadu mírně zavánějícím mletým masem. Sedíme ve tmě a čekáme v domění, že máme vše pod kontrolou, ale opak je pravdou. Když po chvíli posvítíme na návnadu, je pryč. Nějaká malá šelma nás převezla. Překvapivě jsme dnes po kempu nachodili dost kilometrů. Já 9 a Stáňa dokonce 12, podle mobilu. Ráno vyjíždíme opět do tmy v půl šesté a tentokrát to vezmeme po nezpevněné cestě jestli neuvidíme divoké africké psy, česky psy hyenové. Bolavému zubu drkotka neprospívá. Bolí od přestupu v Istambulu a nelepší se to, spíše naopak. Nejspíš nějaký zánět. Nemůžu se pořádně najíst a tak je opět něco špatného pro něco dobré a snad zhubnu. Kolem je plno ptačího zpěvu a křiku, kočkodani se perou na střeše a drobnou antilopu lákám na banánovou slupku. Z ruky si nevezme, ale položenou na zídku zhltne jak malinu. Všudypřítomní bílo černí zoborožci se hašteří a koukají, co by sezobli. Stáňa jela ráno beze mě, tak jsem zvědav, co uvidí. Obvykle má větší štěstí, když jede sama. Zítra nás čeká dlouhá, celodenní cesta parkem do kempu Lover Sabie. Kruger park je rozlohou téměř jako Morava, takže ho prozkoumáváme už po čtvrté. Tentokrát tady strávíme celý měsíc. Stáňa přijíždí s tím, že je nedaleko lví smečka s kořistí. Měl jsem to tušit včera v noci, když se z dálky ozýval lví řev. Skrumáž aut napovídá, kde se vyskytují a sotva zastavíme, hned je tady pohyb a akce. Starý samec s mohutnou tmavou hřívou jde po mladším a vyhání ho ze smečky. Mladý samec se zastavil před autem, zírá mi přímo do očí, protože ho natáčím a jsem z okýnka vykloněný a náhle si to namíří přímo na mě. Jeho pohled není přezíravý, jako u ostatních, kteří o nás nejevili zájem, ale zaměřený na kořist. Cítím se trochu nejistý, ale nechávám okénko otevřené. Stejně je jen psychologickou překážkou, než skutečnou. Míjí mě dost těsně. Možná se trochu otřel o dveře. Mohl bych se ho i dotknout, ale zatím se mám ještě rád. Mladý se zastavuje za naším autem a v tu chvíli přibíhá taťka. Mladík prchá, ale je dostižen a strhne se krátká rvačka, během níž létají oba vzduchem a po níž se opět honí vysokou trávou, ale zpět se vrací jen starý samec. Zbytek smečky se netečně povaluje kolem bahniště, což je sloní, nosorožčí a když na ně přijde řada i prasečí lázeň. Je vedro a druhý dospělý samec leží opřen o malý stromek, který se kýve v rytmu jeho dechu. 

Autorita lvího samce.

Slon tanečník.

O kus dál přichází po cestě obrovský sloní samec a my už jedeme zpět do kempu Berg en Dal, dát si čerstvou rybu v křupavém obalu se skvělou tatarkou plnou místní zeleniny a s domácími hranolky. Navečer si před chatou grilujeme žebírka. Malá komba přiletí z nebe na zídku před námi a kouká na nás vyčítavě, kde že je její příděl banánu. Banány došly a tak na zídku dávám zbytek grilovaného žebírka, spíš jen okousanou kost, ale za chvíli se komba opět snese s lehkostí pírka a kostička ji hned zajímá. Plavným dlouhým skokem mizí i s kostí a někde na stromě ji ohlodává a olizuje dočista. Poté, co nám nevyšlo kladení návnad na cibetku v místech, kde už jsme ji viděli, objevuje Stáňa strom plný komb malých - jeden ninja vedle druhého. Pochutnávají si tam na nějakých semínkách. Na banány jsme komby lákali úspěšně v Marloth parku, přilehlém na Kruger.

Noční společníci s dlouhým doskokem.

 Ráno opouštíme Berg en Dal, který je v hornaté krajině a přemístíme se na rovinu do kempu Lover Sabie u řeky stejného jména.

Lover Sabie, království divočiny.

Balení kufrů jde rychle z prostého důvodu. Není z čeho vybírat a zabalit se musí všechno. Klíč od přepychové chaty necháváme v malé schránce u brány kempu a vyrážíme směr Skukuza, kde si dáme pauzu. Když jsme tam byli naposledy, sledovali jsme kus od kempu lvy u strženého buvola. Druhý den ráno jsme se vypravili zjistit situaci a byli jsme odměněni podívanou na lví námluvy zblízka. Statný lví samec s mohutnou hřívou si hlídal neméně statnou samici a průběžně spolu pracovali na výrobě lvíčat s občasným hlasitým řvaním, zatímco ostatní tři přežraní samci se váleli kolem blízkého napajedla jako balvani a tak jsme si je pro sebe také nazvali. Milenci dostali romantičtější jména. Naomi a Themba. 

Lví pár nám předvádí, jak se vyrábí lvíčata hned vedle silnice.

Teď reagujeme na dvě auta, hledající nejlepší úhel pohledu směrem do buše. Jako třetí máme docela ucházející pozici, ale opravdu jen docela. Před námi je pokračování dramatu, které se odehrálo nedlouho před naším příjezdem. Pod nevelkým stromkem brousí hyena a lačně kouká nahoru, kde je husté listí a větve se hýbou, jak levhart upravuje pozici impaly, aby se nestala nezaslouženou kořistí zlodějky dole. Mezi listy občas probleskne vzor levhartí srsti a trochu je i vidět hlava, jak se krmí. Hyena dole číhá na padající části, ale kape jen krev a tak má půl hlavy červenou od krve, jako by potkala lva. Čekáme dlouho na akci, ale nic se neděje, až najednou nesežraná část impaly se převáží a sklouzává. Levhart ale není včerejší, padající kořist si přidrží a upraví její polohu. Ještě chvíli hoduje a otrávená hyena odchází. Po chvíli svou kořist opouští i levhart, lehá si na nižší silnou větev a jazykem si čistí srst. Pak se zvedá, seběhne po kmeni na zem a vysokou suchou trávou se vydává k buši, kde nám mizí z dohledu. Pokračujeme dál, ale v mysli nám zůstává obraz scény o životě a smrti v přírodě. Není první, ani poslední. Vzpomínáme na malého mladého hrocha v tůni řeky Lover Sabie vedle mostu hned za kempem. Dva dny jsme ho vídali, jak leží téměř bez hnutí, jen trochu změnil polohu, plný čerstvých jizev po těle. Říkali, jsme si, že to má spočítané a najednou třetí den se o kousek dál pase. Další den hrošík pošel a úklidová četa začala mršinu obkličovat. 

Smrt hrocha.

Zatím se na druhé straně mostu chystal přepad antilopy vodušky lvicí a lvím samcem, který se váhavě přidal a přes cestu za mostem náhle přecházelo velké sloní stádo. Život jde zkrátka dál a občas někdo skončí. Dobrý byl určitě i příběh geparda, kterého jsme v okolí kempu zastihli u kořisti a druhý den už se o kosti potýkali supi se šakalem. Zato tři lvice, vracející se v podvečer z lovecké výpravy nevypadaly úspěšně, což nebránilo přibíhajícím lvíčatům ve vítacím obřadu, zatímco statný tmavo-hřívý samec vše pozoroval z dálky.

Návrat lvic z lovu.

Už je tma a jak píšu venku na terase u safari stanu v kempu Lover Sabie, kde strávíme tři noci, přistává mi přímo na monitoru velký šváb za hlasité podpory řvoucích hrochů, jimiž jsme obklopeni ze dvou stran. Jeden gang žije v jezírku kousek od vjezdu do kempu a další rodinky si žijí naproti v řece, podle níž má kemp jméno. Cestou sem jsme míjeli několik slonů. Některé i dost těsně. A ze stojících aut nám ukázali lvici ležící pod skálou. Minuli jsme odpočívadlo, kde nás minule překvapila hyena, když jsme byli mimo auto a sami. Přišla si na odpadky a byla překvapená skoro stejně, jako my, když vyběhla od řeky po schodech. Měli jsme tři skoky ke dveřím auta a zvládli jsme to bleskově. Safari stan je prostorný a zahrnuta je kuchyň a koupelna s wc. Na noční návnady se dostavily tři komby velké a vzaly zavděk nakrájeným ananasem. Pokukovaly po nás, utíkaly po větvích plaše pryč, aby je opět přemohla touha dát si ještě kousek dobroty. Přes den vedro, v noci kosa. Ráno vyjíždíme v půl šesté ještě za tmy a silná baterka se hodí k odhalení svítících očí ve tmě. Jedeme dlouhou stepí a hyeny se často drží u silnice kvůli teplu po chladné noci. Na jedné straně dvě mláďata a jejich matka na druhé, stavíme jen na chvilku mezi nimi. Nechceme stresovat tenagery. Na vyhlídce vylézáme z auta na vlastní nebezpečí podívat se na nekonečné rozlehlé pláně savany v této části Kruger parku. Žirafu, která kojí mládě jen o málo menší, než je sama sledujeme jen chvíli, co kojení trvá, ale o pár desítek kilometrů dál se k napajedlu Leeupan řítí žíznivé stádo slonů, až vyplaší pijící zebry. Marabu to netečně sledují a sloni si užívají své nadvlády. Ten největší se svým menším nohsledem si namířil přímo k nám, ale změnil názor a vydal se do buše. 

Pakoně bojují tvrdě o harém samic.

Náhle se strhla mela. Dva pakoně si dávají do těla kousek od nás a myslí to vážně. Zaklesnuti rohama klečí proti sobě a v zápolení se přesouvají až je halí prach. Nejsme daleko a tak prach sedá i na nás. Ostatní pakoně přihlíží a blíží se k soupeřům. Pak se antilopy zvedají a jeden pakůň prchá. Harém je vítěze. Ještě objedeme kousek jezera a pokračujeme v návratu do kempu. Cestou nás ještě zastaví orlí mládě, sedící na uschlém stromu. Pózuje spolehlivě a zvědavě si nás prohlíží. Už opustilo hnízdo, ale ještě nezná svět. Po hodince chrupky přijde chalka vhod. Houbo, sýro kuřecí pai je skvělý i se salátem a hned bych chrupku zopakoval, ale vyjíždíme ještě na krátkou. Stádo buvolů se přichází k řece napít a u jezírka poblíž kempu vidíme dva lvy na dálku. Zato spousta krokodýlů rejdí sem tam a hroši na sebe hulákají. Dnes se tady koupat nebudeme. Asi jsou to ti lvi, co teď při psaní slyším řvát, ale z větší dálky. Možná se svolávají ke kořisti. Okolí safari stanu mažu klobásou a Stáňa rozhazuje trochu mletého masa jako návnadu. Co kdyby přišel medojed? Zatím na mě teď přistál nejdříve velký tesařík, pak cvrček, kterého Stáňa odstrčila, saranče i kudlanka. Můry nepočítám. Z poza stanu slyšíme zvuky, které typuji na cibetku, ale ukázat se nepřijde. Podivné mručivé zvuky přecházejí do strašidelného skřeku a my víme, že komby velké se blíží. Sedíme na verandě a její světlo osvětluje i strom s návnadou. Plechová střecha, kryjící stan proti přívalovým dešťům, zadrnčí, když na ni zvíře dopadne. Pak už pohybující se větve a chvějící se listy prozrazují blížící se duchy noci. K naší radosti se objevují tři. Koalice, nebo rodinka, to je fuk, jsou tady a jdou po nakrájeném ananasu, který s chutí žvýkají ale pak zbavený šťávy vyplivují. Chundelatá zvířata velikosti kočky s velkýma očima pro noční vidění umístěnýma nikoli po stranách, ale dopředu, s velkýma ušima a špičatou tlamkou jsou našimi velmi vzdálenými příbuznými. Skvělá večerní párty.

Komba velká, neboli bush-baby, se nechala přilákat neodolatelnou vůní banánu a už ho baští.

Skukuza a malý frajer porkupain.

Začínáme si pojmenovávat i dny. Dnes vidíme podél cesty samé žirafy a některé jsou obzvláště narostlé do výšky asi 5-ti metrů. Přebíhají ladně přes cestu, živí se listím trnité akácie a koukají na nás obrovskýma žirafíma očima, jež jsou orámovány řasami. Většinou jsou světlejší, ale vyskytne se i tmavá. Vidíme celá stáda žiraf a nakonec i jedno z restaurace nad řekou, jak v panice prchá od vody, kam se přišly dlouhokrké žirafy napít. Co je vystrašilo, se můžeme jen domnívat. Míjíme samozřejmě i četné slony a antilopy, ale to není tak výjimečné. Jde tedy o žirafí den. Vyjíždíme z kempu Skukuza opět za tmy, ale jen co se rozední narážíme na tlupu hyen na lovu. K přesunu používají pohodlně asfaltku, nebo nezpevněné cesty, než aby se prodíraly mokrou vysokou trávou. Opodál sedí na silnici tlupa paviánů. Samice s mláďaty rychle mizí ve větvích stromů, ale samci hyenám kupodivu neustupují. 

Mají své zbraně, obrovské tesáky a zřejmě i odvahu a sebevědomí. Jsou to hyeny, kdo opouští silnici a razí směrem do buše. Nicméně o kus dál se objevuje zřejmě další část smečky, jinak by totiž šly po sobě, a jdou po silnici směrem k ostatním hyenám. Máme je zblízka u otevřeného okénka, ale asi ví své a tak jsou vůči nám trochu plaché. Pokud nejde o mimikry. To ony umí. Jdou nezúčastněně třeba kolem stáda pakoňů a odvádí pozornost, zatímco z druhé strany se chystá přepad. Hyeny jsou vytrvalí běžci a úspěšní lovci, ale protože mívají často silnou převahu nad lvicemi, dokáží je připravit o jejich úlovek. Funguje to i naopak a vlastně vzájemně mezi všemi predátory, když je příležitost ke krádeži, nebo lupu. Asi deset hyen nás přesvědčuje, že dnešní den je náš den hyen. Asi metrový varan je se mnou na verandě a už si myslím, že mám nového mazlíka, když ho můj pohyb vyplaší a on mizí v křoví. Pohozené kousky mletého masa ho ale vylákají opět na světlo a tak s ním můžu dát řeč. Neumí česky, ale maso si dá. Jeho malí příbuzní nás provází ve všech kempech a nápadné jsou hlavně jasně modré ocásky těch ještěrek, takže to někdy vypadá, že se na zemi rychle přemisťuje nějaký modrý provázek. 

Stáňa v noci objevuje porcupains - dikobrazy na stejném místě, kde se vyskytovali asi před pěti lety u plotu kempu. Tentokrát jde o samici s mládětem, které je ovšem mrňavý neskutečný frajer s čírem. Hážu jim kousky mrkve a nechtě jeden padá na samici. Okamžitě mizí i s mládětem v noře, kterou je nepoužívané odpadní potrubí. Když se po chvíli podíváme, jak je to s mrkví, je po ní veta. Stáňa pak potkává dikobrazí samici ještě přímo v kempu. Tito hlodavci se dožívají až 20-ti let, když mají kliku. Se zubem už se to dá vydržet bez prášku, tak si po týdnu dopřávám tři Amstely a myslím na plzeňské. Nedá se to srovnat.

Satara, čtyřkoalice bílého lva.

Sbaleno máme a jedeme směr Satara. Ještě klíč do schránky a pokračujeme. Není to tady tak, že si člověk jezdí a všude naráží na zvířata a už vůbec ne na predátory. Rozlehlé nedozírné savany a buše Kruger parku sice ukrývají lvy, levharty, gepardy, karakaly, servaly, hyeny, divoké africké psy i šakaly a další, ale může trvat dny, než některé z nich spatříme, jestli vůbec. 

 Dnes nám přeje štěstí. Rodinka Indů uviděla levharta a podělila se s námi o místo výskytu. Připravuje se k lovu impaly. Stádo je od něho asi tak dvě sta metrů, ale asi se něčím prozradil, protože antilopy frkají jako o závod, což je pro ostatní jasný sygnál. Velká kočka ví o svém prozrazení a přestává se skrývat. Už máme určité zkušenosti a tak jako první odhadujeme další směr pohybu levharta a zaujímáme správnou pozici s popojížděním, abychom si šelmu dobře prohlédli a zaznamenali. Po té se vždy dostaví mírná euforie zvlášť, když se predátor přiblíží až k nám. Po chvilce předvádění se je námi lepard znuděn a mizí ve vysoké trávě a roští. Otevřené odpočívadlo Thoswana je nám už důvěrně známo a vzpomínky se navzájem přebíjí. Je na půli cesty mezi kempy Skukuza a Satara, vzdálenými asi 90 km. Zastávka na preso i snídani se hodí a tak se tady uživí i spousta kočkodanů, protože není návštěvníka, kterého by neokradly o kus žvance a umí to rychlostí blesku. Jen překvapené ženské výkřiky je slyšet a pak úprk opice po přístřešku. Před lety jsme tady měli nezapomenutelných příhod hned víc. Budu pokračovat stříbrošedými primáty. Otevřené auto je chyba. Mladíci, co se soukali do pasu z okénka auta hned u lvů kus zpátky na cestě proto, aby udělali lepší snímky a poněkud tak riskovali, ponechali ve své ledabylosti otevřená okénka u auta. Lupiči nezaváhali ani okamžik a rabování nastalo. Než se hoši přiřítili, měli z auta kůlničku na dříví. Mě zas potkala příhoda s velikánem, když jsem si odskočil za keř, nevšiml jsem si ho. Až, když výhružně zvedl chobot, uskočil jsem a on se lekl stejně jako já a dal se na urychlený ústup. Opět jsem měl víc štěstí, než rozumu. Obě tyto příhody však zastínila další událost, která se sice stala kousek za odpočívadlem při cestě dál, ale řadíme ji k tomuto místu. Náš pobyt v Kruger parku se chýlil ke konci a my neviděli ani jednoho levharta. Proto Lagherta, pojmenovali jsme ji podle vikingské válečnice, sedící za keřem chráněna před zraky stáda impal, byla jako zázrak. A zázračně nás uvedla do světa lovu, když nám předvedla krytí i plížení, trpělivé vyčkávání a skvělou taktiku využití terénu a dokonce i stojících aut lidí, kteří ji pozorovali. Podívala se nám do očí s výrazem, já jsem tu vládce, vy nepřekážejte. Sledovali jsme její lov asi hodinu, než nám spolu s antilopami zmizela v buši.

levhartice loví

 Napajedlo Leeupan je přírodní mělké jezero asi tak kilák na 400 m porostlé právě teď rozkvetlými lekníny a je naší oblíbenou zastávkou, neboť obvykle se tady něco děje. Chodí sem pít impaly, pakoně, zebry, žirafy, prasata i sloni a někdy dojde na strkanice. Před lety, poprvé v Kruger parku, jsme objevili opodál napajedla dva odpočívající lví samce. Nebylo by na tom nic divného, nebýt velikosti jednoho z nich. Goliáš mezi lvy ležel pod keřem a paloučkem oddělen, byl pod druhým jeho bratr ve zbrani, ale asi tak poloviční. Jen se tak váleli a žádná akce. Nikde nikdo a tak jsem zariskoval vyloučení z parku a najel mimo cestu na palouček mezi ně. Toho menšího má drzost zvedla, ale přešel se jen pozdravit s bratrem vzájemným otřením tváří a popošel se svalit pod další keř. Nestál jsem mu ani za pohled. Obr se převalil z leže na boku do leže na břichu a v tu chvíli vynikla jeho mohutnost. V této poloze měl v kohoutku něco přes metr. Úctyhodná bestie. Žádná další akce se nekonala a tak jsme vyklidili pole. Míjíme velikého slona dost těsně a on kupodivu úlekem ustupuje, než si to rozmýšlí a namíří na nás, ale to už jsme z dosahu. Před pár dny jsme u napajedla sledovali duel dvou pakoňů a to natvrdo, kdy jeden musel na závěr opustit urychleně arénu a utéci. Dnes pozorujeme vodní ptactvo a zvláště toho frajera, co svými dlouhými prsty umí balancovat na listech leknínů. Je tady stále něco k vidění. Pokračujeme směr Satara. 

Chameleon na cestě nás baví svými mimikry.

Opravdu nezvyklý obrázek nás zastavuje napříč vozovkou. Chameleon si to špacíruje přes silnici, jakoby se nechumelilo. Je křiklavě zelený. Že by si uvědomoval, že musí být vidět? Každopádně děláme pár fotek i filmů a pak, i když se to z bezpečnostních důvodů nesmí, vystupuji z auta, abych ho přenesl do bezpečí. Jedná se o křehké zvíře, tak ho opatrně beru do ruky, ale parchant nechápe, že jsem jeho zachránce a bojuje o život. Zatnul mi své protilehlé prstíky do prstu mého, až mi málem procvakl kůži. Pokládám velmi zvláštního agenta plazí říše na větvičku keříku a opatrně uvolňuji jeho sevření. Pro sebe si toho neohroženého bojovníka nazýváme jménem jiného současného hrdiny. Dostal jméno Zelenskyj. Vracím se rychle do auta, člověk nikdy neví, co mu může ukousnout kus prdele. Satara má své vlastní noční zvuky divočiny a Stáňa neztrácí čas a jde hned na průzkum zvířecí říše kempu. Velký sklípkan žije v zemi u sousední chaty a vede k hysterii její obyvatelku, zatímco manžel z toho má zábavu. Noční dravce je slyšet, ale jejich zvuky se liší od sov jižněji. V Sataře jsme už výrazně severně a vedro stoupá. Jsme na jižní straně Zeměkoule pod rovníkem a tak teplota k jihu klesá a naopak. Stáňa má svůj den. Objevuje kočku plavou a ta je právě na lovu. Ulovila myš a nese si jí kamsi do houští. Možná má koťata, ale neslyšíme ani mňouknutí. Kočka plavá je vzhledově téměř totožná s naší kočkou domácí a místní ji nazývají wild cat, tedy kočka divoká, což také je. Tady v kempu má větší šance přežít, protože venku se stává kořistí levhartů. Myší je tu vzhledem k přehlédnutým zbytkům lidské stravy dost. Divoké kočce tady nikdo neublíží a tak si zvykla i na lidskou přítomnost, že ač plachá, nebojí se. Hrozbu by pro ni mohla představovat cibetka, ale kočka má výhodu rychlého úniku na strom, takže je tady mezi lidmi celkem v pohodě. Stáňu bolí ruka a tak po vlastnoručně grilovaném žebírku kopne tři pivka, aby usnula.

Čtyřkoalice bílého lva nás míjí dost těsně. 

 Popíjíme a z dáli slyšíme zvuky a řev lvího boje. Vstávat budeme, až se vzbudíme. Ukázalo se, že šlo čirou náhodou o šťastné rozhodnutí a noční řev lvů předznamenal věci příští. Adrenalin nám opět proudí v žilách z těsné blízkosti velkých šelem. Čtyřkoalice mohutných lvích samců, budící respekt, kráčí přímo k nám. I naše auto si připadá malinké a krčí se na kraji silnice. Mírně vystrčeni z okýnek snímáme jejich přesun, který je nejspíše návratem z boje při ochraně teritoria proti vetřelcům. Jeden ze samců je bílý a všichni nesou známky boje. Nechtěl bych být v kůži jejich soupeře. Asi to má spočítané. Jdou s odstupem jeden za druhým a těsně míjejí naše vyjevené obličeje civící na ně z okénka plechového monstra. Dva z nich nám věnují pohled z očí do očí, ale jsou nad věcí. Naštěstí. Ze všech přihlížejících jsme jen my měli lvy doslova na dosah. A oni nás. Tep máme na maximu a dnešní den je dnem lvím. Koalice mizí směrem od silnice do savany a pár aut popojíždí na nezpevněnou odbočku za potokem, který lvi před chvílí přešli proti nám silnicí po mostě, aby si nenamočili tlapy. Koukneme na mapu a odhadujeme, že by nezpevněná cesta mohla přetnout dráhu jejich putování přesně mezi dvěma potoky a nabíráme směr. Nějaký čas se tam motáme v naději, že je zastihneme ještě jednou, ale vedro stoupá a nejspíš sebou někde flákli do stínu keřů a lížou si rány. Uznáváme jejich právo na soukromí a pokračujeme směr brána Orpen s malým kempem stejného jména. Hyena, běžící po silnici, jako by jí koudel hořela u zadku, také nese známky souboje a z jejího nejistého, až zmateného chování by se dalo soudit, že byla zapuzena smečkou. Chvíli ji sledujeme. Přešla do chůze a ta působí až roboticky. Zvířata, když mohou a zvláště v noci, kdy je klid, využívají silnice k přesunům pro usnadnění. 

Hyeny, paviáni a další.

Opouštíme hyenu a stromy obsypané supy nám říkají, že kořist je nedaleko, ale zatím v moci predátorů. Spousta supů teď také krouží na obloze většinou nad určitou oblastí a tak se necháme vést. Ta oblast je ale mimo dosah našeho vozítka, někde v buši. Nicméně dva statní lví samci leží téměř bezvládně přežraní ve stínu keře. U kořisti konečně přišla řada na samice a mláďata, ale ty můžeme jen tušit. Supy jsou v pořadí na posledním místě. Se samci nic není a tak pokračujeme k bráně s chutí na expreso. Během celé trasy bezmála 50 km je savana z věčí části bez viditelných známek života. Pár antilop, žiraf, pštrosů i slon a zebry, ale žádná ohromná stáda. Jen sem tam skupinka. Stává se, že během hodiny jízdy nevidíme živáčka. Šest dospělých lvích samců a k tomu jeden z nich albín, to je skutečné terno. Jezdíme po parku už 17-tý den a do dneška jsme viděli jednu pětičlennou smečku a jednu osamělou samici. Čtyřkoalice bílého lva je velkým štěstím v našich setkáních. Nicméně i malý tvor udělá radost. Na drobky se z výšky snesl barevný pták a půl metru ode mne je v klidu zobe přímo na stole. Záznam se jakž takž povedl. 

Některé druhy si dávno zvykly získávat potravu i od lidí.

Snídají s námi.

Vždycky není posvícení a některé dny míjíme jen obvyklé býložravce, jako pakoně a impaly, ale i žirafy a dnes i hejno pštrosů. V zrcátku vidím pohyb na silnici a auta to nejsou. Šakal pronásleduje vetřelce a ten nás hladce dobíhá i předbíhá. Jedeme tak 25. Trochu přidám a máme ho vedle sebe. Do mokré vysoké trávy se mu nechce a tak v ranním slunci předvádí svůj model čabrakového kožíšku. Zapózuje a pak přeci jen mizí beze stopy ve vysoké trávě. V noci opět přišla kočka plavá a tentokrát až k nám. Už jsme tedy zahlédli tři přímo v kempu. Skutečný predátor trochu vyděsil Stáňu na wc pro denní návštěvníky. Chlupatý černobílý pavouk velikosti středního talíře na ní na stěně číhal nejspíš roky. Nicméně je vybaven lovit i drobné obratlovce a vzbuzuje respekt svými dvoucentimetrovými chalicery s připravenou zásobou jedu ke vstříknutí do oběti. Obklopeni živočichy jsme tady doslova na každém kroku a wc je speciální skrýš právě pro pavouky, ale i netopýry, žabky, gekony a různý hmyz.

Balule, úprk hrocha před psíky.

Máme směr kemp Olifant a odsud do Balule, kde není elektřina. Jako za starých časů. K silnici má namířeno drobná šakalice a jde tak blízko k nám, jakoby něco chtěla. Je vychrtlá, tak dostává kus masa a hltavě se do něj pouští. Nemá se to, ale máme dobrý pocit. Třeba jí to pomůže přežít. Nejspíš to ale bude tak, že přišla na to, že lidé vždy mají co jíst a kousek upadne, nebo jí dají. O kus dál potkáváme dokonce i stádo buvolů. Savana je nedozírná od obzoru k obzoru a zvířata jsou vidět jen občas. Po savaně následuje stejně rozlehlá buš. Vysoko nad řekou Olifant v kempu stejného jména si dáváme snídani s názvem běh lva - lion run. Je toho požehnaně a můžeme u ní sledovat ve velké dálce žirafy i impaly. Na zvláštním stromě přímo na zahrádce restaurace poletuje spousta žlutobílých brouků a živí se něčím určitě sladkým. Odbočka do Balule je nezpevněná hrbolatá cesta v délce osmi kilometrů. Kulatá chajda bez oken s tradiční střechou z travnatých došků, končících asi tak metr sedmdesát nad zemí, je standard, ale pro mě s vedlejším účinkem. Zas rána do hlavy. Nepoučím se. Na čele už mám krvavé tečky od tvrdé suché trávy došků, což je důvod k zábavě, ale ne mojí. Žárovka žádná. Je půl sedmé večer a už je tma, ale s hvězdnatým nebem. Tady velký vůz nenajdeme. Hvězdné sestavy jsou jiné, než na severní polokouli. Hmyz je všude a už se ho ani nesnažíme otírat z těla. Je také dost hlasitě slyšet hned po setmění. Zkažené maso už je umístěno jako návnada a doufáme, že přiláká hyeny z blízkého okolí. Uvidíme. Teď rozdělám oheň v grilovací pánvi, přestože grilovat nebudeme. Prostě pro atmosféru africké noci za písní cikád a dalších potvůrek. I kaloň občas zakvílí. Později zaznamenáváme pohyb za chatrným plůtkem, co nás odděluje od divočiny. Hned tři mohutné hyeny se přišly podívat na nové návštěvníky kempu. Jsou ale plaché a světlo je zahání do buše. Budou nás navštěvovat každou noc, protože občas jim někdo hodí zbytky od grilování, přestože se to nesmí. Olifants river, Řeka slonů, má své jméno po právu. Dnes z vyhlídky sledujeme hned čtyři sloní stáda na různých místech brodit tento široký členitý tok s mnoha ostrůvky. Mláďata mají trochu problémy a jsou vidět jen malé choboty jako šnorchly, ale dospělí je vytáhnou z bryndy a pomáhají jim na břeh. Všechny cesty jsou tady posety sloními koblihami velikosti házenkářského míče a ulámanými větvemi s ožranou kůrou a listy. Stáňa vyjíždí na podvečerní hledání náhodných setkání a daří se. Vozovku jí blokuje pět obrovských sloních samců a míří přímo k ní za mocného mávání obrovskýma ušima i choboty. Co je moc, to je moc. Otáčí a volí jinou cestu. Večer, při psaní, slyším náhle zvláštní šum a nad sebou zaznamenávám pohyb stovky netopýrů, opouštějící právě své umělé ubytovny vytvořené lidmi. Vypadají jako velké schránky na dopisy, ovšem umístěné vysoko na kůlech a ze spoda volné. Tudy hejno letounů opouští hřad a letí nad řeku lovit hmyz a že ho tady je.

Malí noční dravci Afriky.

 Při umělém osvětlení do nás naráží každou chvíli nějaký zmatený brouk, saranče, cvrček i pár druhů kudlanek už jsme zaznamenaly a nějaká ta strašilka sem tam. Ve sprše mi kolem hlavy létá obrovská černá vosa s oranžovým zadečkem, což znamená nebezpečí a na okně sedí žabka stejné barvy jako je béžový rám okna. Nevím, zda jde o mimikry, nebo náhodu. Na Stáňu podobná vyskočila z odvinovače toaletního papíru. Prostě divočina. Ráno v 6 už jsme na cestě a po tlupě paviánů na mostě přes Olifants river a orlu, lovícím v řece hned vedle nás, zaznamenáváme hyeny. O kus dál na planině opět a to pořádné kusy.

African wild dogs.

 Náhle se objevuje africký divoký pes a o kus dál leží další dva. Jde o stejné tři psovité šelmy, které už jsme měli tu čest včera doprovázet při jejich běhu po asfaltce. Očichávali psí výkaly ležící asi úmyslně na silnici, aby se smečka opět sešla. Stává se, že se rozdělí při lovu a pak se hledají. Evidentně se nenašli a tak se pouští trojice na lov na vlastní pěst se zlodějskými hyenami v závěsu. Cestou vyděsí hrocha, vracejícího se opožděně z noční pastvy do řeky, takže se jeho rozvážná chůze mění ve zběsilý zděšený útěk, což je poněkud směšně, neboť ve srovnání s dvoutunovým hrochem jsou psi mrňousi. Chvíli je sledujeme, než zmizí v křoví směrem k řece. Proti hyenám mají psi jedinou šanci a to je rychlost. Když běží, jakoby se ani nedotýkali země a letí s lehkostí těsně nad savanou s velkou výdrží, takže svou kořist uštvou. Žerou také rychle a hltavě, aby zvládli spořádat co nejvíc, než se dostaví parta zlodějek a o kořist je připraví. Hyeny pak nenechají ani kostičku. Setkání s touto téměř farmáři vyhubenou šelmou psovitou, divokým africkým psem, bude za čas nevratnou minulostí. Pomalu mizí. Naštěstí existují národní parky, kde jsou sice v divočině, ale chráněni před vybíjením lidmi. Před pár lety jsme měli kliku a viděli celou smečku.

Některé dny se povedou a vidíme různá zvířata při různých činnostech.

Zato hyena je úspěšný druh. Asi proto, že pitomí trofejní lovci zlikvidovali větší část lví populace a téměř znehodnotili jejich genetické možnosti. Hyeně tak chybí přirozená regulace proti přemnožení a vládne buši i savanám Afriky. Vyjíždíme časně ráno, než vedro zažene zvířata do stínu. Pro dnešek je skóre hyen se lvy vyrovnáno na 8:8. Po mohutných hyenách, divocí psi afričtí je tady dobře živí, narážíme na tmavohřívého statného lva s lvicí na námluvách, ale zrovna ve fázi odpočinkové, takže nám nic nepředvedou. Pokračujeme nezpevněnou cestou a vzdálený náhodný pohyb v trávě mě upozornil na lva. Je tam celá smečka od které se pářící dvojice nejspíš na chvíli trhla a oni v nadcházejícím vedru trpělivě čekají, až se ti dva vydovádí. Dlouho vydržíme na místě s nadějí, že se přiblíží nějaká lví kořist, ale jen se válí a stříhámím ušima odhánějí dotěrné mouchy. Noci bez proudu, jen s petrolejkami, měly něco do sebe při ohýnku v grilu, ale už na nás čeká safari stan v kempu Letaba u řeky, podle níž se jmenuje. Jak jinak.

Letaba, ručka komby.

V Jižní Africe jsme už po páté za zvířaty a zážitky s hyenami i lvy byly různé. Poblíž kempu Letaba jsme jednou narazili na strženou impalu u silnice. Zastavili jsme a čekali, zatímco ostatní přijížděli a odjížděli netrpělivě dál. Hyena se objevila během deseti minut a s vervou se pustla do žrádla, až kosti praštěli. Stačila ve chvíli spořádat půl antilopy, než přiběhla hierarchicky výše postavená a vyhnala ji. Frustrovaná první hyena dost lačně sledovala ruce vystrčené s foťákem z okýnka auta. Druhý den na místě nebyla jediná kostička. 

Hyeny - krvavá hostina.

Poprvé, když jsme končili v Kruger parku, narazili jsme na dvě lvice s mláďaty, požírající impalu nedaleko Crocodile gate. Neobešlo se to bez strkanic mezi šelmami i auty, jak chtěl každý urvat nejlepší vyhlídku na lví hostinu. Když se lvi poroučeli, slétli se na zbytečky supi a i mezi nimi vznikaly roztržky a nervozita. Teď už je ráno po horké noci v safari stanu a jedeme pátrat po šelmách i jiných. Nejen se lvy je zábava. Se slony jde někdy doslova o adrenalinové chvilky. Těsné míjení slony vytáčí a oni to umí dát najevo tak, že máme zrychlený tep ještě půl hodiny. Zlostný třpyt v oku velkého samce s úctyhodnými kly jsme mohli vidět v okénku, když se po nás ohnal, jak Stáňa místo na brzdu šlápla na plyn a střihla mu to těsně za zadkem. Málem jsem šel na velkou dřív, než bylo v plánu. Sloní příhoda, o které se mi i zdálo se udála na vyvýšené vyhlídce, kde se živili sloni u cesty na čerstvě povaleném stromu. Minuli jsme je bez problému a o kousek výš na plácku zaparkovali. Slůně na nás podnikalo zastrašovací výpady a bylo dost komické. Auto, co už tam parkovalo před námi, odjelo a my se šli podívat soutěskou na druhou stranu vyhlídky. Vracíme se a sloni nikde. Tři vteřiny po opuštění parkovacího místa a na cestě dolů vidíme nad sebou výhružnou slonici mávající chobotem a ušima spolu s tenagerem a slůnětem. Chvilka a váleli jsme sudy s autem dolů ze skal. 

Výhružné slůně.

Teď jsou sloni pár metrů ode mne a živí se na keřích a stromcích za plotem kempu. I z restaurace kempu můžeme pozorovat tato velká zvířata, jak se pasou kolem řeky Letaba. Pobavilo nás malé, zatím ještě neohrabané, slůně. 

Neohrabané slůně.

Před chvílí kočkodani usoudili, že už ze mě nic nevyrazí, ukradli mi džus a zmizeli. Včera jsme nechali pootevřené dveře a zatímco píšu vlezla jedna z opic dovnitř, ukradla špunty do uší a prášky proti pálení žáhy. Ty pak rozbalovala na vrcholku safaristanu a když ochutnala, zašklebila se a lup zahodila. Přikrmit se sem přichází i místní antilopy. Dostanou vždy kousek chleba a také zelí. Vždycky není posvícení a tak už druhý den jezdíme, aniž bychom potkali šelmu. Nahrazují nám to žirafy, sloni, zebry a pakoně. Navečer budeme popíjet pod přístřeškem stanu a možná i grilovat za hroší serenády od řeky. Když budeme mít kliku, přijde opět malá ženetka a pravděpodobně i hyena. Ženetka na strom u stanu, hyena za plot loudit.

Nosorožci mají asi na mále, protože za pandemie je kvůli rohům stříleli pytláci. Zatím jsme viděli jen dva. Celkově je v tomto období vidět méně zvěře. Možná proto, že je dostatek vody a vysoká tráva. Nejčastěji zahlédneme šelmy, jak jdou, nebo běží po silnici, protože ji rádi používají k rychlejšímu přesunu, než jim dovoluje terén plný křovin a vysoké trávy. Pohybují se zde hlavně brzy ráno, než začnou jezdit auta a sledovat je. Ale i tak ještě na silnici vydrží nějaký čas, než zmizí v buši. Večer máme v kempu několikeré představení. Předskokany jsou opice, ty nikdy nezklamou a zahání i antilopy od zelí, které jim házíme. Kvokající téměř krotcí zoborožci už zmizeli se setměním.

Souboj sloních tenagerů.

Dva mladí sloni zápasí a je kolem toho dost zvířeného prachu a praskotu větví. Ostatní, dospělí, nevzrušeně baští trávu, listí i mladou kůru stromků a nechávají omladinu vyblbnout. Hodí se jim to, až půjde do tuhého, tedy o stádo samic. Pak se stává, že mají hyeny, lvi, šakali i supy hostinu velkých rozměrů. Samci probodnutí klem často uhynou. O kus dál se přibližujeme ke statnému samci na pár kroků a musím ho trochu předjet, abych měl možnost sešlápnout plyn na doraz. Nechávám ho přiblížit a už se těším na útok, když si to rozmýšlí, protože objevil chutné sousto. Přestali jsme ho zajímat. Jedeme z Mopani kempu, který má název podle stromu s listy ve tvaru motýlích křídel. Lidé, co tam také snídali nad jezerem a sledovali koupající se slony, povídali, že viděli na cestě z Letaby dvě smečky african wild dogs. My jen dvě hyeny u cesty. Před tím v Balule viděli dokonce levhartici s mládětem. Jejich malý klučina je nadšený ještě teď. Náš safari-stan je výhodně hned u plotu. Za příplatek. Hyena přichází vždy v noci na zbytky od grilu naházené za plot. Nemá se to, ale asi se nic neděje. Tentokrát ale přišla až po velkém samci vodušky a navzájem o sobě neví, ač se přiblížili na 4 metry. Pak vodušku prozradilo spásání trávy a plachá hyena vystřelila pryč asi v domnění, že ji lví samec ve chvilce chytí za krk. Voduška pádí opačným směrem. Rachot a lámání větví může mít jen jeden důvod. Sloní samec je kolos s nenávistným leskem v očích. Je od nás asi 5 metrů a mezi námi je jen chatrný plůtek a ani stan nás nezachrání, když ho naštveme. Světlo baterky ho oslnilo, přestal se krmit a zlostně mává ušima. Dopředu se ale nepohne, protože na cestu nevidí. Jsme těsně u plotu a za námi tak 4 metry rodinka trochu vyjukaně sleduje dění, všichni připraveni vzít nohy na ramena. To i my. Asi bych hodil baterku na zem pro odpoutání pozornosti a pelášil bych se schovat, abych mohl pozorovat pozdvižení, které by způsobila přítomnost rozzuřeného sloního samce v kempu. Rozzuřený by byl zcela určitě zásahem elektřiny z drátů nad plotem. Už ho nestresujeme světlem baterky a on mizí kousek dál a zase slyšíme praskot lámaných větví, protože z toho všeho má o něco větší hlad. Letaba nás letos moc nenadchla výjezdy za predátory. Jen pár hyen. A to jsme tady 5 nocí. Poslední noc nám to trochu vynahrazují tři komby velké. Mají obrovský apetit a banánům nedokáží odolat. Nejdříve jsou plaché a prchají na střechu safari-stanu při každém našem větším pohybu. Jakmile ochutnávají kousek banánu, vidíme vykukovat jejich ušaté hlavičky ze všech stran. Dospělo to tak daleko, že podávám kombě kousek banánu a ona si mě malou, jakoby miminkovskou, ručkou chytá za ukazováček a zakusuje se do banánu kousek od mého prstu. Jen tak tak a opět lítám na očkování proti vzteklině, jako na Kostarice. Očkovaní jsme, ale to je jen základ pro zvládnutí případné nákazy s pomocí dalších dávek vakcíny. Bez očkování nepomůže ani svěcená voda. Komby nám snědly všechny banány a mlaskají si i na hroznovém vínu. Kuřecí maso také dají. Zůstáváme o hladu.

Komby a banány.

Mopani, vzteklý medojed a plaché ženetky.

Nové místo, luxusní chata a výhled z vysoko položené restaurace na jezero s hrochy, krokodýly a vodními ptáky. Pod restaurací podél plotu je kolem části jezera stezka a právě z ní opět pozorujeme slony. Tentokrát se válejí v bahnité části jezera, jako v nějakých sloních lázních. Pokryti bahnem odcházejí do buše chráněni tak před bodavým hmyzem i vedrem, které se po příjemně zatažených dnech opět vrací.

SLONÍ RADOST VE VODĚ - video se připravuje

 Před pár lety nám sloni v jezeru předváděli zábavnou choreografii akvabel, jen ne tak synchronizovanou. Jeden z nich se s gustem a radostí cáchal v hloubce a dělal snad i kotrmelce pozpátku. Měl diváky na břehu z obou stran. Lidi si ho fotili i natáčeli jako celebritu a vlastní rodina se váhavě rozhodovala, zda vleze za ním do vody a přidá se k dovádění. Nakonec to jeden emočně nevydržel a nadšeně za ním vběhl do vody. Navzájem se potápěli a užívali si života. Lekce pro přihlížející lidi. Koroptvím podobní kurovití mi teď pobíhají pod stolem, protože dostali semínka k zobání a občas se přiživí i drobná plachá veverka světle hnědé barvy s nádechem do zelena, co je jak na pružinku rychlá a hbitá. Kurovitým říkáme blbky, protože postávají na kraji silnice a přesně, když je míjíme, přebíhají před autem a nutí nás brzdit, kaskadérky. Když přijíždíme do kempu Mopani, zaznamenáváme víc pakoní i zeber. Slonů je i tady plno a občas nás pěkně překvapí. Člověk by neřekl, jak snadno tři a půl-metrový slon zmizí v houští jen tři metry od silnice. Pak se vyřítí spravedlivě rozhořčen, že je vyrušován u svého krmení a rázem přeřazujeme na couvačku. Naštěstí jde většinou o zastrašující předváděčku se vším, co k tomu patří včetně vzteklého pohazování hlavou, mávání ušima a chobotem. Když se ale takový kolos, i když jen náznakem, řítí proti nám, napumpuje to adrenalin do krve a jeden je najednou živější, než před chvilkou.

Slon se chystá zaútočit.

 Po nezpevněné cestě jedeme k napajedlu plnému zvěře a ptactva. Na zpáteční cestě nám štěstí přeje. Stáňa zahlédla v trávě medojeda. Je sice dál, asi 20 metrů od nás, ale něco baští a po chvíli plaše odbíhá do vysoké trávy. Na recepci, při výdeji klíčů od chaty, nás černoška recepční upozorňuje, ať nenecháváme válet zbytky, že tady řádí medojed. Když vidí, jak nás zpráva potěšila, směje se a ví, na čem je. Potrhlí turisté.

Ještě večer máme tu čest se téměř seznámit s rabiátem a lupičem. Jak se zhasne, vyráží na svůj lov. Přímo do lednice. My máme lednici venku za neprostupnou mříží, ale sousedé musí svou lednici na noc zastrkávat bokem do výklenku. To ovšem lupiče nemůže zastavit. Chlápek vybíhá jen ve slipech a vidíme kolébavě prchat medojeda. Je to pěkný kousek a vzdáleně příbuzný s naším jezevcem, nebo severským rosomákem. Žádné žerty s ním nejsou a respekt mají před dospělým i lvi. Záznam není moc kvalitní, ale důležité je to setkání. Ráno je dost výživné. Skrumáž aut nás přivábí ke sledování čtyř mladých lvích samců u kořisti. Slyšeli jsme v noci jejich vítězný řev. 

Po chvíli pokračujeme a náhle vidím vlnivý pohyb na silnici. Had se vydal napříč vozovkou po asfaltu na druhou stranu, kde leze do větví prvního keříku a ve chvilce je neviditelný. Neujedeme daleko a opět pohyb na asfaltce. Další Zelenskyj, neboli stejný druh chameleona, kterému jsme dali jméno hrdiny, když se vydal na tak nebezpečnou cestu. A opravdu pro něj může nebezpečná být, protože o kus dál je jeden na placku. Nicméně vidíme ještě dva stejného druhu, ale ty už mají maskáče. Asi spolubojovníci na misi. Navečer grilujeme a klademe návnady. Musí přijít. Místo medojeda se objevuje drobná ženetka s ještě drobnějším mládětem. Zbytků masa je kolem grilu naházeno dost a tak plachá šelma pátrá po čichu a nachází. Pak, vyplašena, přebíhá na druhou stranu plácku dál od mláděte. To se náhle cítí opuštěno a tichým, téměř ptačím, voláním se ozývá, aby se na něj náhodou nezapomnělo. Shledání je nadšené, jakoby se léta neviděli a mizí v trávě. Hroši k tomu z jezera trochu zabručí i zařvou svým trhavým způsobem a opět je slyšet jen velmi hlasitý hmyz. Nástrahy obnovujeme a Stáňa v noci sleduje dvě větší ženetky, jak se dravě krmí. Asi samci. Funguje to tady stejně, jako jinde v prostoru lidí. Některá zvířata u lidí nalézají větší bezpečí a také potravu ve zbytcích. Přizpůsobila se. Mluvím o divokých zvířatech, nikoli o domestikovaných. Některé dny nám nenabídnou nic víc, než jen pár malinkých tmavých mangust u kraje silnice, které se po nás ohlédnou a mizí v trávě. Vídáme je každý den. Zebry a pakoně už téměř nevnímáme. To sloni nás budou svou obrovitostí ohromovat vždy. 

Noční lupič specialista.

Večer Stáňa slyší zvuky vykrádané lednice a už se potichu plíží překvapit lupiče. Je tam. Téměř schován v trávě si vychutnává svou zaslouženou kořist. Musí totiž vlézt za lednici a hezky si jí vytlačit ven, aby šla otevřít. Chytrý lupič. Vážeme kuřecí stehýnka na provázek a jedno přivazuji k železnému stolu na verandě naší chaty, druhé pak visí z grilu. Potichu čekáme na verandě a pak uvnitř u oken, ale bez úspěchu. Najednou mě Stáňa budí vprostřed noci. Málem nám odtáhl těžký železný stůl, jak se stehýnkem zápolil. Nakonec ho zdolal a ve stániných očích při sledování jeho síly narostl do nadpřirozených rozměrů. Před ním nás navštívili dvě větší ženetky a vyluxovaly, kde co zbylo. Ráno jsme po nočním zážitku trochu nevyspalí, ale spokojeni. 

Souboj žiraf.

Dnes nám dva žirafí samci předvedli balet stínového zápasu na nečisto a navečer budeme mít poslední šanci na záznam zápasnického šedo-bílo-černého šampiona sice podstatně menšího, než žirafák, ale mnohem vzteklejšího. Píšu a živo je kolem mě, dokonce i po monitoru se pohybuje nějaký blanokřídlý hmyz. Různí ptáci tady na sebe hlasitě křičí, ve škvírách jsou zalezlí pavouci, stonožky i štíři, nad hlavou mi spí netopýři, hroši o sobě dají vědět řevem každou chvíli a kdoví co všechno je schováno v buši kolem. Vídáme varany i ještěrky různých druhů a nejspíš je loví hadi, kterých je tady také dost, ale nejsou k nalezení. O tom by mohl vyprávět gigantický baobab, kterému je prý asi tři tisíce let a je dominantou kempu.

Sirheni, sebevědomá cibetka

Shigwendzi je zvlášní řeka, kde voda proudí, pak se ztrácí v písku, aby se o kus dál opět objevila. Žije v ní nespočet hrochů i krokodýlů a vodních ptáků v místech, kde voda je a tam kde je pod pískem se stahuje ostatní zvěř. Sloni si vodu vyhrabou předníma nohama, aby vypili svou několika set litrovou denní dávku, postříkali se vodou a následně poprášili proti hmyzu a slunci. Díry s pískem filtrovanou vodou pak využívají i ostatní. V úzkém výřezu v prosekané džungli máme písčité koryto řeky přímo před sebou, když sedíme při kávě na verandě chaty. Bush camp Sirheni je mimo signál a tak máme pár dnů skutečné volno. Krajina je tady jiná, než podél asfaltek. Kolem koryta Shigwendzi rostou letité stromy a stíní před stupňujícím se vedrem čím jsme severněji. Večer obcházíme několikrát kemp, čteme ve stopách a sledujeme cvrkot v korytu řeky. Docházíme k závěru, že kemp obývají ženetky, ale je zde nejspíše i cibetka. Takže návnada je jasná. Kuřecí stehno provázkem uvázané ke grilu a volně položené na zemi. Jenže přichází už skoro otravné komby. Jsou tři a dělají rozruch, nicméně ke kouskům banánů se přibližují plaše a mizí s nimi v hustém houští. Stáňa je předsunutý noční průzkumník a jde na obchůzku. Relaxuji v křesle na verandě a zaznamenávám pohyb. Drobná ženetka nachází kousky mletého masa a mlsně je vychutnává. Do rozsvícené lampy naráží různý hmyz, až její sklo zvoní a občas ženetku vyruší od požírání návnady. Má to i jiný efekt. Velmi rychlí a hbití letci provádí piruety pod vysokým krovem verandy a úspěšně loví ultrazvukem lokalizovaný hmyz. Na stůl těsně vedle mě něco s plácnutím spadlo z výšky. Už jsem si myslel, že tady gekoni nejsou. Je otřesen, ale když se pohnu, mizí za plechovkou od piva. Když se za ní kouknu, je fuč, jak Houdini. Jsme unaveni a tak po polévce a pivku jdeme na kutě a upadáme do říše snů, které se náhle stávají hororovými. Viníky máme před okny. Komby se nepohodly a při bitce vydávají skřeky jako hladoví zombie. Ani špunty do uší nepomohly. Je půl čtvrté ráno a na dvě hoďky ještě usínáme. V půl sedmé vyrážíme pátrat po levhartovi, který je zde kolem kempu stále značen na magnetické mapě parku, ktetou mají v každém kempu. Nezpevněná cesta vede kolem řeky a občas nás k ní přiblíží tzv. loop, oblouk od silnice k řece a chvíli podél ní. Drncá jen trochu, takže má záda to dají. Není tady provoz a tak trochu zariskujeme i vystoupení z auta nad jezírkem v korytu vyschlého toku, kde početná skupina hrochů zapracovala na tom, aby se z něj stala močůvka. Lenoši se jen povalují ve vodě a tak do ní hážu kamínek, což vyplaší krokodýla na šikmém břehu a ten s hbitostí ještěrky skáče do vody. To ovšem rozhodí hrochy a tak slyšíme jejich hlasité protesty. O kus dál je strom obsypán čápy a pak další a další. Důvod neznáme, asi schůze. Levharta sice nevidíme, ale žirafy a zebry nás zdraví za každým keřem a nyaly i impaly jsou také v hojných počtech. Tady musí levhart úřadovat a vždy tomu tak bylo. Staleté mohutné sukovité stromy by mohly vyprávět o generacích velkých koček, jak jim sloužily jako rozhledny i útočiště a také spižírna, když si levhart chce ochránit svou kořist před hyenami a šakaly. Nejvíc ale velikáni pocítily, když si o ně kočky brousily drápy. Jedeme dál a divíme se. Od příjezdu do kempu se vyhýbáme na cestě pohozeným větvím i slonímu trusu a sloni nikde. Adrenalinový zážitek nás však teprve čeká. Shingwedzi má poměrně široké koryto a tak se nám na protějším břehu jeví sloní stádo, jako drobotina. Je jich tam požehnaně ve stínu starobylých košatých obrů. Chvíli je pozorujeme, než se dávají do pohybu. Je to jak lavina. Příkrý břeh směrem na dno vyschlého koryta pro ně není překážkou a hned chápeme proč. Už jste někdy viděli sloní skluzavku? Tady funguje. Zapřeni nataženými předními končetinami a sedící na zadku se spouští s gustem a radostí směrem dolů. Další přibíhají za nadšeného potřásání hlavou a mávání chobotem, aby se také svezli. Na dně koryta pak starší vyhrabou díry na prosakující vodu. Jak pozorujeme další nadšené stádo blížící se ke skluzavce, ani náznakem a žádným zvukem nejsme upozorněni na to, co se připravuje. Stojíme s autem na kraji tak prudkého srázu, že za okraj nevidíme. Jak to dokázali není jasné, ale vynořují se zpoza okraje srázu v plné velikosti a síle přímo před námi. Neslyšeli jsme ani jejich dech. Je to šok a adrenalin. Jsou překvapeni stejně, jako my a chvíli zaváhali. Využívám toho a objíždím těsně jejich přední voj, abych neměl případný ústup na couvačku. Oni však po chvilkovém zmatku námi způsobeném pokračují do buše na čerstvé, šťavnaté listí a lahodnou mladou kůru z větviček. Sloni jsou architekty této krajiny a likvidací keřů zajišťují zachování afrických savan a tím i život jejích obyvatel. Tady však dala řeka vzniknout směsi džungle s buší.

Sloni umí překvapit.

Anglická snídaně není špatná, dvě vejce, opečená slanina a restované rajče. Signál v Shingwedzi nemají, zato uklízeč ví vše o Česku i o válce na Ukrajině a nenávidí rusáky, protože jeho zemi škodí. Tvrdí, že tady v Jižní Africe je rozšířena korupce a lidé jako on jsou tak chudí, že nemají ani na boty. Dostává od nás 50 randů a je šťastný jak dítě. Připomněl mi jednoho mého dávného klienta, který se z Afriky plavil občas do USA lodí, kterou tam pak na černo prodal a ten říkal, že jeho děda byl vyslán výrobcem bot Tomášem Baťou spolu s několika dalšími prozkoumat situaci pro prodej v Africe. Všichni řekli, že je to bez šance a lidé jsou tam zvyklí chodit bosky, jen jeho děda se vrátil nadšeně se zprávou, že v Africe nemají boty a není tam konkurence. Tak se stal výhradním zástupcem pro prodej obuvi Baťa v Africe. Večer zákeřně házíme banány ob jednu chatu a komby nás v noci svým křikem neruší. Obcházíme kemp Sirheni kolem plotu a baterkami hledáme oči svítící odrazem. Antilopy a drobná zvířata. Levhart nikde, ale žije tady a dost možná právě sleduje nás. Na terase popíjíme, posloucháme zvuky divočiny a téměř už nevnímáme letecké akrobaty těsně nás míjející rychlostí mžiknutí oka. Cpou se hmyzem, co přilétá pod střechu verandy za světlem a podivně plácavý zvuk prozrazuje, že nemají křídla, ale letky z kůže napnuté mezi prodlouženými prsty. Příroda je hravá a nedostižná. Po nočních pěti pivech mě ráno bolí hlava, ale vyrážíme chvíli po šesté. Všechna zvířata někam zmizela. Jen čápi sedí na stejných větvích a čuňáci hroši znečišťují dál svými výkaly už tak dost hustou vodu. Krokodýlům to zjevně nevadí. Školka vodušek o kus dál má jednu dospělou jako dozor a vyrušená žirafa se tázavě dívá z výšky, co tam chceme. Sloni a buvoli žádní. Jedeme na snídani a míjíme přejetého hada. 

Mimikry

O kus dál je ve spirálách další, malý, světle hnědý s téměř bílým břichem a předvádí nám pěkné divadlo. Nejdříve sebou divoce mrská, pak se třese a končí bílým břichem nahoru. Dobrý herec. Protože je stále předmětem zájmu, opakuje obranné mimikry a tím je vlastně prozrazuje. Dali jsme odpolední siestu asi dvě hodiny spánku. Vyhlédnu z okna a korytem řeky kráčí statný samec buvola. Možná je to ten samý. Už jste někdy zahnali buvola svým pouhým zjevem? Kemp je téměř prázdný a tak ve vedru jdu kolem jen ve slipech s foťákem v ruce. Musel si myslet, že si pro něj přišlo něco příšerného, když jsem na něj zamlaskal, abych měl fotku, s jeho očima hledícíma na mě a tak se dal na zběsilý úprk. Tuna masa a kostí rozvibrovala vyschlou tvrdou zem a buvol se zastavil až v uctivé vzdálenosti tak dvou set metrů. Děs z holého stvoření byl ale silnější a tak vysupěl z koryta řeky do vrchu mezi keře, kde zmizel. Celodenní pomalé popojíždění nám kontakt s šelmami nepřineslo, ale noční akce vše vynahrazuje. Nenecháváme nic náhodě a dvě už trochu zapáchající kuřecí stehýnka přivazuji šňůrkou ke grilu, jehož noha je pevně zabetonována v terase. Je pátek, víkenďáci najeli a dělají hluk. Dávám si black label, místní pitelné pivko a probíráme stav nosorožců, kteří byli v době kovidového uzavření parku loveni pytláky pro hloupě ceněné rohy víc, než kdykoliv předtím. Pitomý výmysl čínských mastičkářů o léčivé síle prášku z nosorožčího rohu je důvodem jejich vybíjení. Okolní chaty pomalu zhasínají a hovory utichají. Popíjíme dál a náhle se objevuje jako duch. Cibetka je statná šelma s krásnou černobílou kresbou. Má tělo menší hyeny a hlavu jako mýval, ale s větším skusem. Kuřecí kosti zakřupaly a nezbyl ani kousek. Ví o nás a světlo baterky jí nijak nevadí. V klidu jde k malému pítku a cáchadlu pro ptáky zapít svou večeři, nebo spíše snídani, protože její den právě teď začal. Zkontroluje, zda něco nezbylo a jak přišla, tak odchází tiše jako duch, stejně jako její vzdálená menší příbuzná ženetka, která měla stehýnko noc předchozí a je také nočním tvorem.

 Rádi bychom nočních tvorů viděli víc, třeba ušatého komického hrabáče, nebo luskouna, ale nemáme šanci. Oba se živí termity a oba jsou vzácní. Luskoun opět kvůli čínské pseudo-medicíně. I supům falešní léčitelé přisoudili nějaké vymyšlené léčivé schopnosti, aby měli s čím obchodovat. Jsou to špinavé peníze a blbí lidé stále vyžadují nefunkční propagované preparáty ze vzácných zvířat za nesmyslné peníze. Cibetka nám svou přítomností zvedla náladu a vylepšila den. Nebo spíš noc. Vichr mi málem shodil přikrývku, tak rychle zavírám okna a dávám ještě dvě hoďky spánku. Náš čas v tomto kempu vypršel, tak už jsme na cestě do dalšího a vypadá to na den chameleonů. Dnes si ti rychlíci zamanuli chodit tam a zpátky přes cesty. Potkáváme celkem čtyři a když na jednoho Stáňa sáhne, nafoukne se a zespoda zežloutne. Pak nahodí pruhované maskáče a mizí v listí keře. I želvy se vydaly na cesty a potkáváme dvě závodnice. Nejsou tak pomalé, jak by člověk čekal. Umí i přidat. Jedeme do deště a prší celý den.

Punda Maria, mokré dny.

Kemp je v kopci a přesto opět bez signálu. Z luxusní chaty v Sirheni se trochu uskromníme, ale střechu nad hlavou máme. Dva mladí samci nyaly mě obezřetně pozorují jen chvíli a pokračují v obchůzce po kempu. Nejspíš se tady cítí mezi lidmi bezpečněji, než venku v divočině a tak zřejmě v klidu prošli branou, která je otevřená od šesti do osmnácti hodin a není tam žádná elektrická zábrana. Zvláštní, že třeba levhart do kempu nevkročí. Zaháním opice a přemýšlím, jaký příběh nám dnes vyprávěly právě levhartí stopy. Stále prší, nebo mží a tak je nezpevněná cesta měkčí. To nám umožnilo vidět pospolu větší a menší levhartí stopy včerejší i dnešní podle omytí deštěm. Vypadá to na levhartici s odrostlejším mládětem, které už se možná zaučuje v lovu. Jsou plaší a nestojí o naši přítomnost, tak se neukáží. Okolí Punda Maria nám nepřipraví žádná překvapení, jen samí býložravci. Při odjezdu málem přejedu malého chameleona a tak ho také raději odnáším mimo silnici. Po měsící stráveném za volantem v Kruger parku, se docela těšíme na změnu a traily kolem Řeky slonů - Olifantsrivier.